Asmat.cz » Cestopisy » Laos » Laos (2002)

Laos (2002)

Zpátky v Laosu

Řeka Mekong v severním Laosu. Laos. Po třech letech se vracíme do Laosu. Jsme zvědaví, co se změnilo (jestli vůbec něco) a co zůstalo při starém. Při naši první návštěvě v roce 1999 se Laos dostával do centra zajmu nezávislých cestovatelů. Pomohla tomu i kampaň Laoská vlády "Visit Lao Year 1999" a uvolnění vydávání víz (v současné době lze víza získat naprosto bez problémů v Bangkoku na Laoské ambasádě. Když máte štěstí a na ambasádě nikdo není, víza za 900 bahtů získáte na počkání). Od té doby popularita Laosu neustále roste. Uvidíme zapomenutou asijskou zemi a nebo již turistického asijského tygra?

Mniši. Laos. Tentokrát se chystáme do severního Laosu. Po celonočním přejezdu z Bangkoku se dostáváme do thajské vesnice Kompong Khan, kde s Laosem tvoří hranici Mekong. Nejdříve musíme projít Thajskou celnicí na pravém břehu Mekongu. Většina lidí, kteří se zde odbavují, jsou baťůžkáři. A není jich zrovna málo. Dokonce to vypadá, jako by někteří z nich cestovali po celých skupinách. No uvidíme jak to bude dál. Odbavení u Thajců je rychlé a bezproblémové a tak se nás hned ujímají vodní taxikáři - možná by se dalo říci převozníci, ale tady to funguje spíše na principu taxíku. Mekong je zde dost široký, ale naštěstí teče celkem líně, takže převoz je milým zpestřením cesty. Na druhé straně Mekongu už jsme v Laosu. Drápeme se do kopce k celnici, vyplňujeme potřebné papíry a jsme znovu zde. Vítejte v Huai Xai nám říká plakát s reklamou na Beer Lao - jeden z nejoblíbenějších laoských nápojů.

Na severu v Huai Xai

Řeka Mekong v severním Laosu. Laos. Z Hua Xai je možné pokračovat dále do Laosu dvěmi cestami. Po Mekongu do Luang Prabang a nebo po silnici do Luang Nam Tha. Z veškerých informací co máme to vypadá, že cesta po Mekongu je příjemná - jede se tradiční lokální lodí, pěkná okolní příroda, údolí, do kterých se Mekong zarývá. Takže není co řešit, pojedeme lodí. Ty jezdí jen po ránu, teď už je skoro poledne, tak nám nezbývá nic jiného než si najít hotel. Trochu to vázne - nezdá se nám poněkud vysoká cena 150 bahtů (cca 4 USD) a tak obíháme město. Trochu nás cena zaskočila, vzpomínáme na hotely, kde pokoj stál lehce nad 1 USD. Přeci jenom jsme hned vedle Thajska, turistický boom, evidentní blahobyt místních obyvatel způsobil i vyšší ceny. Tak nakonec nám nezbývá než zaplatit více, než jsme očekávali. Za to ale bydlíme v pěkném bungalovu na stráni nad Mekongem. Lebedíme si a pozorujeme líně tekoucí řeku s občasnými loděmi, které zde projíždějí. Dopravní tepnu Jihovýchodní Asie jsme si představovali trochu rušnější. Ale je jasné, že doba se mění a i zde se již většina zboží i lidí vozí auty.

Máme tedy volný den. Jediná povinnost, kterou musíme udělat, je vyměnit peníze. Chvíli hledáme banku. Když před ní stojíme, trochu nás zaskočí místní chlapík, který právě vychází. Doslova táhne igelitku úplně narvanou penězi. Naprosto neskutečný pohled. Dojde s ní k motorce, nasedne a odjede. Bez jakékoli ochranky, bez ničeho, laoské kipy za tisíce dolarů jen tak v igelitce. Je vidět. že v některých směrech se Laos nezměnil - je pořád tou zemí s krásně naivníma bezprostředními lidmi, kteří nemají žádné problémy a vše řeší, tak jak to život přinese. Tak se trochu oklepeme z šoku a jdeme dovnitř. Tam je pro změnu dvojice že, kterým je podobná igelitka plněna. Nechápu, kde mohli místní sebrat tolik peněz - my se proti nim cítíme jako naprostí chudáci. Měníme tedy svých pár dolarů, opět se z nás stávají milionáři a odcházíme do hotelu.

Cesta po Mekongu I

Řeka Mekong v severním Laosu. Laos. Pomalu se rozednívá, zvedá se mlha nad Mekongem a začíná svítit slunce. Začal nový den. Pomalu se probíráme a pozorujeme řeku. Fascinuje nás. Teď se dva dni po ní povezeme až do Luang Prabang. Je potřeba si koupit lístky. Ty se prodávají na jediném místě - ve státní tzv. navigační kanceláři. Maji fixní cenu a podle čísla na lístku se dozvídáme, která loď pojede. je to jedna z dřevěných zaparkovaných lodí v přístavišti. Nevypadá špatně, je jen dost uzavřená. žádná okýnka. To nás trochu překvapuje, když jsme před lety jeli po Mekongu v jižním Laosu, tak lodi byly otevřený, ale taky byly menší. Celkem brzo se do lodi nasoukáme a zabíráme místo u vchodu, kde je vidět a je tam i čerstvý vzduch. Uvnitř lodi není jinak vůbec nic, jen rohože. Kromě nás je to jen pár místních.

Zatím vypadá vše jak má. Ale z ničeho nic se vše mění jak mávnutím kouzelného proutku. Objevují se skupiny turistů a loď se rychle plní. V okamžiku odjezdu, což je kolem 11 hodiny, je v lodi cca 5 místních a tak 30 bělochů. To nás dost zaskočilo. Těšili jsme se na kontakt s místními, ale ten se zde opravdu nekoná. Místní sedí bokem, většinou s posádkou a nás si nevšímají. Nedá se s tím nic dělat a tak se alespoň věnujme pozorování okolí. Mekong zde nemá nějaký velký proud, takže loď si pomalu pluje klidnou řekou. Ze začátku jsou na březích vidět malé vesnice. Spíše jsou na té Laoské straně. Na thajském břehu toho k vidění moc není. Postupně mizí i ty a na obou stranách je vidět jen džungle. Okolo lodí občas profrčí rychloloď, která stejnou vzdálenost jako naše tradiční dřevěná kocábka urazí o polovinu rychleji. Jezdí pěkně rychle. Však také pasažéři na rychlolodích musí mít z bezpečnostních důvodů povinně plovací vestu a přilbu. Den nám pomalu utíká. Trochu se mění krajina, občas nějaká skála, kopeček, na řece se občas objevují peřeje a vyčnívající kameny. K večeru přijíždíme do vesnice Pakbeng, kde se na noc kotví. Všichni se z lodi rozprchnou po okolních hotýlcích. Toto je již tradiční laoská vesnice s domečky na "muřích nohách", pod kterými se v blátě tetelí domácí zvířectvo.

Zastávka v Pakbengu

Ranní obdarovávání mnichů. Vesnice Pakbeng. Laos. Ráno vstáváme velice brzo - skoro s rozedněním. Sedíme na zápraží a pozorujeme, jak se vesnice pomalu probouzí. V ulicích se začínají objevovat buddhističtí mniši, kteří ji každé ráno obcházejí a od místních lidí dostávají jídlo. Je to jediné jídlo, které mniši smí za celý den sníst. Před domem vždy klečí paní domácí, která mnichům dává do jejich nádob rýži. Za to jí mniši žehnají. Následně se začínají lidé objevovat okolo na tržišti. Nejdříve prodejci následně i lidé z okolních vesnic, kteří přišli nakupovat. Tržiště zde v Pakbengu moc velké není, přesto je zde celkem čilý ruch. Nás zaujímají příslušnice minority Hmongů, kteří na dnešní trh dorazili. Zde v severním Laosu je mnoho navzájem různých etnických skupin, které se zde nazývají horské kmeny (hill tribes). Na první pohled se poznají podle odlišného oblečení, které nosí. My bychom řekli, že mají odlišné kroje. Zde v Laosu je ještě spousta příslušníků těchto horských kmenů, kteří žijí svým tradičním životem a chodí naprosto normálně v těchto krojích. Je to naprosto úžasný tato etnika pozorovat, jak se liší nejenom vizuálně, ale i svým životem. Zde v Pakbengu tedy potkáváme modré Hmongy. Několik žen s dětmi v tradičních modrých oblecích. Postávají okolo tržiště. Asi přišli z okolních vesnic na nákup. Dáváme si snídáni a přesunujeme se k přístavišti. Zde na nás čeká naše loď a budeme tedy pokračovat v cestě do Luang Prabang.

Cesta po Mekongu II

Řeka Mekong v severním Laosu. Laos. Přijde nám, že většina místních vystoupila a že zde zůstali již turisté. Přijde nám to šílený - tradiční loď, tradiční trasa, kudy místní po staletí jezdili a z Laosanů s námi nejede nikdo. Jen běloši. Skoro to vypadá jak zájezd organizovaný nějakou cestovkou. Ale není to tak. Cesta opětně pomalu plyne, kopečky jsou menší až skoro mizí. V tu chvíli po celodenní jízdě dojíždíme do Luang Prabang. Jsme rádi, že už z lodě vystoupíme. První den jízdy byl celkem pestrý, ten druhý nám přišel již příliš stejný a celkem se vlekl.

Město chrámů Luang Prabang

Chrám Wat Xieng Thong. Luang Prabang. Laos. Vystupujeme na nábřeží, kde již postávají nahaněči do hotelů. Všechny odmítáme - od minulé návštěvy tu máme vyhlídnutý pěkný a velice levný hotel ke kterému se ženeme. O to je naše zklamání větší když zjišťujeme, ze hotel již nefunguje. Tak musíme najít nový. To je celkem problém. Buď mají plno, nebo je to drahý a nebo je to strašná díra navíc ještě drahá. Začínáme být celkem rozladěni, protože se nám nedaří nic rozumného najít. Nakonec bereme jeden z dražších hotelů - pokoj za 40 000 kipů. Když si uvědomím, že před 3 lety jsme zde bydleli za 10 000, tak se nestačím divit, co se to s cenami v Laosu děje. Situace v Laosu je vůbec taková legrační. Když jdeme v Luang Prabang na večeři, dostáváme jídelní lístky stejné jako před 3 lety - i s cenami. To samé platí o dopravě - oficielní ceny jsou stejné. Takže vlastně se změnily jen ceny ubytování. Na druhou strany je tady spousta turistů, na hlavní třídě vznikají malé cestovní kanceláře (podobné thajským), které nabízejí různé jízdenky na autobus (např. přímá silnice do Phonsavanu je již otevřena a jezdí po ní denně autobus), dopravu a bůh ví co ještě. Stále více lidí se začíná orientovat na turisty a na služby pro ně. Na venkově je situace trochu jiná - tam žádné změny nejsou moc vidět, jako zde v Luang Prabang. Je těžké odhadnout, jak rychle změny budou nadále probíhat. Rozhodně jsou zde vidět a díky přílivu turistů určitě budou pokračovat. V Luang Prabang jsme již jednou byli, takže pro nás není žádnou velkou neznámou. Znalecky kráčíme na noční trh, který je sice relativně malý, ale o to barevnější. Hlavně část ovoce, kde je letos neskonale bohatá nabídka. Kromě banánů i ananas, leeche, kokos a spousta různých koulí - ovoce, které se u nás nedá koupit a je těžké ho pojmenovat. Kousek dál na rohu postává chlapík, který vyrábí oblíbenou palačinku "banana pancake" - taková dobrá mňamka po večeři. Tu jsme si dali nostalgicky na hlavní třídě v jedné z levnější restauraci - stejně jako před lety. K večeři zde patří neodmyslitelně pivo Beer Lao, které je sice poněkud dražší než v Čechách, ale o to víc tady v po horkém dni chutná. V Luang Prabang trávíme dva dny. První den procházíme město, které je známo desítkami svých chrámů. Vždyť také bylo v minulosti královským městem. Je to neskutečný pocit. První chrám zde byl postavený v roce 1000. Je zde krásně vidět, jak se zde vyvíjela chrámová architektura. Od jednoduchých a strohých budov až po zlatem zdobené a načinčané chrámy. V nejznámějším chrámu Wat Xieng Thong zastihneme nějaké oslavy. Je zde buddhistický mnich, který modlícím se lidem předříkává modlitby. Všichni se společně s ním modlí. Po skončení modliteb mají v chrámu malou hostinu. Buddhistický mnich dává interview laoské televizi. To je taky zajímavost Laosu. Třebaže je Laos oficielně lidová republika a je zde stále socialismus včetně komunistické strany, tak zde se nikdy v nějaké velké víře nekonaly náboženské pogromy. Buddhistické náboženství je zde tak silně zakořeněné, že se komunistická strana bála proti náboženství postavit (jako v jiných zemích) a tolerovala ho. Díky tomu také většina chrámů v Luanga Prabang přežila. Postupně tedy procházíme většinu významných chrámů až končíme u bývalého královského paláce. Ještě nám zbývá vylézt na kopec uprostřed města, kde na vrcholu stojí velká stupa. Není snad ani tak důležitá, jako je odsud krásný výhled po okolí.

Jeskyně Pak Ou. Laos. Nejenom samotný Luang Prabang je zajímavý, ale i jeho okolí stojí za návštěvu. Na jih od města jsou vodopády, na severu známé jeskyně Pak Ou. Chceme navštívit jeskyně. Sháníme dopravu. Je to trochu složitější, než se zdá. Dá se jet lodí, ale to po nás místní lodnící chtějí kolem 10 USD. To se nám zdá moc. Tak sháníme tuk-tuk. Ten přijde na cca polovinu. Nezbývá nám tedy nic jiného, než si rentnout tuk-tuk za oněch 5 USD a vyrážíme. Jeskyně nejsou příliš vzdálené, tak asi hodinu jízdy. Pak už stačí jen přejet Mekong a jsme na místě. Těsně nad hladinou hladiny jsou velké jeskyně, který jsou plné soch Budhů. V minulosti to bylo místo, kam se jezdili modlit králové z Luang Prabang. Soch jsou tu opravdu snad stovky. Jeden vedle druhého. Z různých let - od opravdu starých až po relativně nové. Však má toto místo pro místní velký náboženský význam.

Udomxai

Udomxai. Laos. Brzy po ráno jedem na severní autobusák v Luang Prabang. Bez problémů kupujeme lístky a čekáme. Až bude čas, až bude dost lidí. Nakonec naše čekání není příliš dlouhé, jedeme moderně mikrobusem, žádným autobusem a ani náklaďákem upraveným na autobus. Z prvotního nadšení, že cesta bude pohodlná, se stává noční můra. To když sedíme neskutečně namačkaní v malém mikrobuse. Naštěstí cesta netrvá moc dlouho, tak kolem 3 hodin. Cestou trochu stoupáme do kopců. V jednom sedle zastavujeme a místní nakupují. Letos je nadúroda okurek a právě ty zde místní Hmongové prodávají. Posedávají zde ve stáncích u silnice a čekají na možný obchod. Trochu se je snažíme vyfotit, ale moc se jim to nelíbí. Nakonec tedy přijíždíme do Udomxai (též nazývané Muang Xai). Relativně malé městečko položeno mezi kopci. Vlastně zde není nic moc zajímavého k vidění, ale my zde přesto přespáváme. Chceme se vydat do severovýchodní provincie Phongsali a jediná cesta tam vede odsud (tedy ještě jedna vede z Číny). Jedná se o jednu z nejméně navštěvovaných oblastí, kde má žít spousta horských kmenů. To nás zajímá. Takže dnes tedy zůstáváme v Udomxai. Jdeme se tedy alespoň podívat na krásnou zlatou stupu, která se tyčí nad městem. Kromě krásného rozhledu po krajině zde pozorujeme mladé mnichy jak hrají s kameny dámu. Hra je baví a je vidět, že jim pěkně jde. Kousek pod stupou další mniši opravují malý buddhistický chrám, kde i bydlí. Vládne tu taková příjemná atmosféra.

Phongsali

Phongsali. Laos. Ráno v sedm jsme na autobusáku. Kupujeme lístky a nalézáme do autobusu-náklaďáku. Někdy před osmou se vydáváme na cestu. Tušíme, že bude pěkně dlouhá. Cesta zdánlivě ubíhá, ale protože zde není asfaltka, ale jen "uježděná cesta", tak řidič jede pomalu. Cesta chvílemi stoupá, pak zase klesá, no prostě jak v horách. Osídlení je celkem řídké. Ale když nějakými vesnicemi projíždíme, tak stojí za to. Nádherné Akhy v tradičních oděvech, které jsou jiné než v okolí Luang Nam Tha a Muang Sing. Když někdy odpoledne přijíždíme k čínské hranici, tak se silnice zlepší. To si říkáme, že už brzo budeme v cíli, ve městě Phongsali. Ale to je naivní představa. Cesta stále pokračuje, Jsme relativně vysoko, ochlazuje se a začíná pršet. Na korbě náklaďáku (pardon, autobusu) je pěkná zima a cesta už nepůsobí vůbec příjemně. A stále jedeme. Cesta začíná být nekonečná. Pomalu se setmělo a řidič stále uhání kupředu. Už jsme totálně omlácení, promrzlí a mokří. Konečně - sjíždíme do města. To už musí být Phongsali. A je to tak. Řidič rozváží postupně pasažéry po městě a nás nakonec odváží k jedinému hotelu, který je ve městě. Vyptáváme se na cenu. Překvapení - na laoské poměry dost vysoká. Přitom hotel vypadá dost unaveně. Nemáme jinou možnost a tak se zde ubytováváme. V hotelu je i restaurace, tak si objednáváme večeři. Přeci jenom po celém dni bez jídla trochu vyhládne. Jako tradičně si dáváme smaženou rýži se zeleninou. Pak už jdeme konečně spát.

Phongsali. Laos. Ráno vstáváme a prší. Přímo leje jako z konve. Posedáváme na verandě hotelu a vyčkáváme. Před polednem déšť ustává a tak se jdeme konečně projít po městě. To vypadá víc čínsky než laosky. To je pro nás trochu zklamání. Vlastně zde toho k vidění moc není. Nejzajímavější byly první úseky cesty, kdy jsme projížděli vesnice Akh a jiných minorit, ale zde na konci cesty jich je minimum. Jdeme se také podívat na trh, ale převládají zde Číňané. Jdeme se podívat i na druhý konec města, ale je stejně nezajímavý jako ten první. Navíc začíná zase pršet (deštná sezóna se projevuje) a tak volíme ústup pod střechu do hotelu. Přemýšlíme co dál a rozhodujeme se, že nemá smysl zde být déle, že zde nic není a že se musíme další den vrátit do Udomxai. Jiná cesta odsud nevede.

Zase Udomxai

Trh v Udomxai. Laos. Ráno jdeme zase na autobusák. Už tu na nás čeká autobus-náklaďák a tak usedáme. Představa dvanácti hodinové cesty nás optimismem nenaplňuje, ale není jiná možnost. Vyčkáváme až se sejde dostatek lidí. Chvíli před odjezdem přichází nádherná Akha. Její oděv je naprosto odlišný od těch, co jsme viděli v oblasti Muang Sing. Oblečení má celé černé, které je bohatě zdobeno stříbrnými mincemi ještě z dob Indočíny. Na hlavně má zvláštní čepici nebo spíš šátek. Nese sebou proutěnou nůši. Ale kromě nákupu v ní na vrcholu spí její malý syn. Není skoro vidět, jak je přikrytý. Usedá do autobusu a nervózně se rozhlíží. Snaží se na něco zeptat, ale my jí nerozumíme. Vypadá, že je z návštěvy města trochu zmatená. Místní jí naštěstí uklidňují. Nakonec ani moc dlouho nečekáme a autobus se dává do pohybu. Řidič jede jak o život a tak jsem zpátky v Udomxai za necelých 10 hodin.

Trh v Udomxai. Laos. Po ránu, než vyrazíme na další cestu na sever směrem Luang Nam Tha a Muang Sing, tak se ještě jdeme podívat na trh. Návštěvu trhů máme obecně dost rádi, protože kde jinde se dá potkat více místních než na trhu, kam všichni pravidelně dochází. Trhy jsou vždy po ránu a lákají lidi z celého okolí. Jako i jinde jsou zde k vidění spousty okurek. Letošní úroda byla zřejmě nadprůměrná. Je zde mnoho Hmongů, kteří zde jak prodávají, tak i nakupují. Tržiště zde není tak etnicky barevné, jako více ne severu, ale to je dáno tím, že zde po okolí žijí skoro jen modří Hmongové. Modří se nazývají kvůli barvě svého oblečení. Vidíme ze zde i starší ženu, která labužnicky kouří z fajfky - něco takového jsme zde viděli poprvé. Trh není nijak velký a tak asi po hodině odcházíme na autobus. Jedem tedy směrem Luang Nam Tha. Cesta dále stoupá, je stejně mizerná jako před lety, zde se toho moc nezměnilo. Cesta trvá pár hodin (kolem 4) tak někdy po poledni přijíždíme za deště do Luang Nam Tha. Letos se nás bohužel ten déšť nějak drží. Máme štěstí, ještě je zde jeden autobus, který se chystá jet do Muang Sing. Tak toho hned využíváme a přestupujeme. Věc dříve celkem nevídaná - autobusy jely jen ráno a během dne již ne. Máme tedy celkem štěstí. Přestává pršet a my vyjíždíme. Odbočujeme z Luang Nam Tha a najíždíme na novou silnici. Rošířená a novým asfaltem. Řidič toho využívá a jede jak o život. Koryto malé říčky, kolem které silnice vede, je celé rozbagrované. Vypadá to, že se zde snaží Laosané postavit elektrárnu. Cestou míjíme několik skupin, které pracují na výstavbě silnice. No ale až do Muang Sing ji neopravili. Nová cesta skončila tak v třetině a zbytek se zase ploužíme. Řidič jede pomalu a kličkuje mezi výmoly.

Znovu v Muang Sing

Muang Sing. Laos. Po třech letech zpátky v Muang Sing. Co se zde asi změnilo? Bydlíme ve stejném hotelu, dokonce ve stejném pokoji, já spím i ve stejné posteli. Nostalgie. Pokoj, kde mi v noci myš rozkousala kalhoty. Bude tu i letos? Majitelka je babča neurčitého věku, která vypadá stejně jak před lety. Jdeme se navečeřet do naší oblíbené restaurace. Majitel má stejně laxní přístup jako dřív, stejné ceny i jídelní lístek. Jen má novou televizi a vůbec je vidět, že se má dobře. Na druhou stranu nám přijde, že se o restauraci již nestará jako dříve. Rýže je stále stejná, ale ve vaření banan pancake se neskutečně zkazil. Na výrobu těsta používá jakýsi thajský instantní přípravek a výsledek je strašnej. Sice to trochu zachraňuje výborná laoská káva s mlékem (vřele doporučuji, úžasná chuť), ale i tak je to zklamání. I přístup okolních lidí se změnil. Dříve bylo tabu pro žebráky či prodejce suvenýrů chodit do restaurací, ale teď se to zdálo být běžné. Občas to bylo až nepříjemné. Permanentní prudiči rozhodně nepřispěli k pohodě večera. Vrchol byl, když jeden žebrák zasednul vedle nás a začínal dojídat naše jídla. Majiteli to bylo úplně jedno, ten sledoval svoji televizi.

Muang Sing. Laos. Co ale nezklamalo, tak to byl místní trh. Ten je vyhlášený díky tomu, jak velké spektrum horských kmenů sem chodí. Samozřejmostí jsou Akhy (přišlo nám, že ze zdejších etnik jsou ti "praví" kuřáci opia - je zajímavé, že teď již nikdo ve městě kouření opia veřejně nenabízel, tak jako před lety). Zde byly k vidění minimálně tři podskupiny Akhů, které se lišili svým oblečením. Dále na trh chodili Yao. Těch zde žije jen jedna vesnice, která se sem vrátila z thajské emigrace. Vyznačují se krásným červeným "kožešinovým" límcem, který nosí kolem krku. Ženy Yao vypadají opravdu elegantně ve svém oděvu. Poslední velkou skupinou jsou lidé skupin Tai. Konkrétně v Muang Sing jsme viděli ženy z kmene Tai Dam. Ty jsou typické svými vyšívanými halenkami. Je to taky etnikum, které je nejvíc obchodně založené. Jestliže vám bude někdo nabízet místní výšivky či vyšívané oblečení, tak to bude určitě někdo ze skupiny Tai. Je zajímavé, že muži tak pestře oblečení nechodí. Podle oblečení mužů se jednotlivé kmeny od sebe nedají de facto rozeznat. Samozřejmě k vidění je zde i hodně Číňanů - vždyť jsme pár kilometrů od Číny a Laosanů, kteří nepatří k žádnému místnímu horskému kmenu. Na trhu zde trávíme několik rán. Je opravdu fascinující a jeho návštěva stojí za to. Nekonečné courání mezi stánky, které vůbec nenudí.

Vesnice Akha kmene. Okolí Muang Sing. Laos. V době, kdy jsme v Muang Sing byly, se zde rozbíhal eco-turistický projekt zaměřený na trekování. S mezinárodní pomocí zde byly vyškoleni průvodci, kteří pak s turisty chodily po okolních vesnicích. Myšlenka pěkná, její uvedení do praxe nám přišlo poněkud rozpačité. Ale rozhodli jsme se to zkusit, neboť jsem se mezi vesničany chtěli dostat blíže. Na místní poměry se za trek platilo docela dost (5 USD/osoba za jednodenní trek, vícedenní byly dražší - cena absolutně není vysoká, ale s životní úrovní Laosu a budget cenami se srovnávat nedá, ty jsou podstatně nižší). Rozhodli jsem se pro začátek začít s jednodenním trekem. Dohodli jsem se tedy na trasu (na výběr jich bylo několik) a očekávali, co se bude dít. Brzy po ránu jsme se sešli s průvodcem, který nakoupil na trhu nějaké jídlo na oběd, sehnal tuk-tuk, který nás odvezl pár kilometrů za Muang Sing. Žádná extra vzdálenost, pěšky by se to dalo také ujít. Dál jsem již vyrazili pěšky a začali pěkně stoupat. Šli jsme do vesnice Akh, která byla vysoko na kopci. Bylo celkem teplo, kopec prudkej, takže zrovna rychle jsme nešli. V noci pršelo, takže cesta byla blátivá, ale naštěstí ještě ne moc. Kus před vesnici začalo pršet. Přímo lít jako z konve. Rychle jsem do vesnice tedy doběhli, cestou jsme si ještě stačili prohlednout bránu, která tvoří vstup do vesnice. Ta má pro Akhy důležitý charakter. Jsou na ní amulety a dřevěné sošky proti zlým duchům, které mají bránit jejich vstupu do vesnice. Kromě tradičních ornamentů jsem tam viděli i vyřezávané samopaly. Když se ve vesnici konaná nějaká slavnost a vesničané nechtějí být rušeni, tak na bránu pověsí speciální symbol, čímž dávají návštěvám najevo, že hosté jsou ve vesnici nežádoucí. Teď tam naštěstí nic takového nebylo a tak jsem mohli vstoupit. Jen co jsme do vesnice vstoupili, tak přestalo pršet, Protože bylo po dešti a skoro poledne, tak ve vesnici skoro nikdo nebyl. Jen pár dětí na nás vykukovalo zpoza domečků. Dospělí byli buď pracovali na poli a nebo byli schováni v domečcích. Průvodce nás jako hosty zvedl ke starostovi, kde jsme chvíli poseděli. nejdříve jsem tedy snědli oběd - nějaké placky s vejcem a zeleninou. Pěkně ostrý to bylo. Ale dobrý. pak jsem si chvíli povídali se starostou. Překvapivě to byl mladík, žádný stařešina, jak jsme očekávali. řekl nám trochu o jejich životě - jak pracují na polích, chodí do Muang Sing na trh, jak je starosta volen, jak se vesnice občas rozdělují když se nemůžou na něčem dohodnout, no prostě o jejich všedních problémech. Nad vesnicí na kopci stojí taková podivná šibenice. jedná se o objekt určený pro místní slavnosti. Více se nedozvíme. Pomalu jdeme dál. Tedy vlastně zpátky do Muang Sing. Cesta jde pro změnu z kopce. Začíná opět pršet a prší celou cestu. Je to dost otrava. Špatně se jde a navíc tu jsou ještě pijavice. Každý jich pár chytáme. Dokonce i na krk dokáží nepozorovaně vylézt a zakousnout se. Pijavici je potřeba lehce polít jodovou tinkturou aby se pustila. Pak je potřeba tak půlhodiny počkat, dokud nepřestane téct krev. Pijavice totiž při kousnutí do rány vstříkne látku, která zabraňuje srážlivosti krve. Nakonec jsme odpoledne zpátky v Muang Sing totálně mokří a zabahnění. Počasí nám nepřeje, stále prší. Je vidět, že letos deštná sezóna je opravdu deštivá.

Luang Nam Tha

Luang Nam Tha. Laos. Odjíždíme zpět do Luang Nam Tha. Zde musíme přespat, protože doprava na thajskou hranici v Huai Xai jezdí jen ráno, což se nedá z Muang Sing v jednom dni stihnout. Autobusem z Muang Sing s námi jede Číňan, který skoro neumí laosky, ale veze na trh v Luang Nam Tha několik barelů s živými rybami. Občas jim během cesty hadicí fouká vzduch, aby se neudusili. Je to zvláštní, Čína má podstatně vyšší úroveň než Laos a jemu se sem přesto vyplatí ryby vyvážet. Odpoledne ho vidíme, jak je právě v Luang Nam Tha na trhu prodává.

Třebaže je Luang Nam Tha správní středisko zdejší oblasti, nejedná se o žádné velké město. Takové poklidné městečko. I zde probíhá projekt zaměřený na eco-turistiku v Muang Sing, ale jiným stylem. Několikrát týdne, když se sejde dostatek lidí, se celá skupina zájemců s průvodcem vydává po místních vesnicích s horskými kmeny. My po zkušenosti z Muang Sing na trekování rezignujeme a tak se jen tak poflakujeme po městě. Jdeme na trh, kde potkáváme krásné ženy z kmene Khmu prodávající dřevo. I jinak zde na trhu mají zajímavé věci. Například vidíme nějakou podivnou pečenou "myš" (či nějakou lasičku). Je upečená úplně dočerna a místní ji schovávají pod listy, aby nebyla vidět. Listy občas odkryjí a svojí pečínku ukazují procházejícím kupujícím.

Pomalu se stmívá. To je okamžik, kdy se na hlavní třídě rozbíhá noční trh. Není moc velký, ale působí velice romanticky. Místní prodejci sedí u svých malých stánečků, kde si svítí svíčkami. Prodávají většinou nějaké jídlo. My jsme tam s oblibou kupovali pečené "vafle" - těžko říct, z čeho přesně to dělali, ale bylo to sladké a dobré.

Úprk do Thajska

Cesta z Luang Nam Tha do Huay Xai. Laos. Smolné deštivé počasí se nás stále drží a tak se rozhodujeme ustoupit. Vrátíme se do Thajska, které je jižněji a tak doufáme, že tam nebude tolik pršet. Stejně musíme být za 14 v Singapuru, takže vlastně neodjíždíme zase o tolik dříve, než jsme si původně plánovali. Z Luang Nam Tha vede přímá cesta až na hranici do Huai Xai. Bohužel asfalt viděla před mnoha a mnoha lety, jestli ho vůbec někdy viděla. Jedeme v kolně tří pickupů Toyota a cesta vůbec neodsýpá. Kvůli poruchám auta na sebe vzájemně čekají a není nic neobvyklého, že když některé z aut není vidět, že se ostatní vracejí a čekají na něj. V naší koloně jeden pickup kolabuje a opravuje se. Odněkud přijíždí další poloprázdný a tak lidé do něj přestupují a naše kolona se opět dává do pohybu. Porouchaný pickup na místě zůstává i s řidičem. Do dnes nechápeme, kdo mu s opravou pomohl, kdo mu přivezl náhradní díly.

Jak jsem již psal, cesta se opravdu vleče. Již jedem půl dne a Huai Xai v nedohlednu. De facto nulový provoz, na silnici samé bláto, asfalt nikde. Samá džungle, vesnicí jsme již neprojížděli více než hodinu. Najednou prudce zastavujeme a netušíme co se děje. Všichni se soukají z pickupu ven protáhnout si ztuhlé nohy, tak jdeme i my. Rozhlížíme se a vypadá to na problém. V mostě před námi je díra. Naštěstí se jedná o malý mostík přes potok, tak posádka prvního pickupu již nosí kameny a snaží se díru zasypat. Přidávají se i další řidiči a tak je za chvíli most na chvíli průjezdný. Všichni pasažéři pěšky přejdou a čekají, zda se pickupům podaří projet. Po chvíli jsou všechna auta na druhé straně potoka a tak se může pokračovat v jízdě. Nejedeme dlouho a kolona opět zastavuje. Opět problém s mostem. Tentokrát ale jiného rázu. Při přejezdu nákláďáku most povolil a polovina spadla. I s nákláďákem, který je v mostě zaklesnutý. To nevypadá dobře. Řidič náklaďáku v pohodě sedí na kraji silnice a čeká na pomoc až ho přijede někdo vyprostit. Teď se baví s našimi řidiči a ukazuje se, že půl mostu ještě stojí a že naše pickupy by se tam mohli vejít a projet. Tak vyčkáváme, až se řidiči poradí co dál. Rozhodují se tedy, že se pokusí projet. Je to trochu riskantní zvláště když jednomu pickupu přední kolo sjíždí mezi klády mostu. Skoro to vypadá, že tam pickup uvízne. Naštěstí setrvačnost a síla motoru auto z prohlubně přímo vytrhnou a vrátí na most. Vše je nakonec ok a tak můžeme pokračovat.

Již je pozdní odpoledne a my stavíme ve vetší vesnici, která se tu najednou z džungle vyloupla. Je zde i celkem provoz a my zjišťujeme, že je zde nějaký důl. Je to ale k neuvěření. Cestou co jsme přijeli žádná nákladní auta nejezdí. Tady jich je ale spousta. Směrem k Thajsku ale jich taky moc nejezdí. Nechápeme kam tedy s těžbou jezdí. Jsou tu v Laosu ale záhady. Aby o zábavu nebyla nouze, tak pozorujeme našeho řidiče. S překvapením zjišťuje, že vyvařil vodu z baterky. Je to moc prima zpráva. My už teď alespoň víme, že v autě nikdo nemá zkažená vajíčka, ale že to smrděla ona autobaterie. Naštěstí je řidič inteligent a tak kupuje láhev vody a lije jí do baterie. Takže máme přestávkou, než se baterie zmátoří a pak zase pokračujeme v cestě.

Poslední úsek jedem již za tmy. Již vidíme Mekong a cesta stále nekončí. Je nekonečná. Minula sedmá večer a řidič stále jede. Teď už i rychle, protože poslední úsek cest je uválcovaný a rovný. Už se těšíme do Huai Xai do hotelu a na jídlo. Až někdy po 20 hodině se nám toto přání splňuje. Vystupujeme, hledáme hotel a dáváme si večeři. Náš poslední hotel v Laosu, naše poslední laoské jídlo. Zítra ráno přejedeme Mekong a budeme zpátky v Thajsku.

Itinerář cesty

Huai Xai [1 den] -> Pakbeng [1 den] -> Luang Prabang [3 dny] -> Udomxai [1 den] -> Phongsali [2 dny] -> Udomxai [1 den] -> Muang Sing [4 dny] -> Luang Nam Tha [1 den] -> Huai Xai [1 den]



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2017, design by KamData [Privacy]