Hranice přecházíme bez problémů. Jak thajští tak laoští celníci jsou
příjemní. Ještě není ani poledne a už jsme tady. V Laosu, jedné z nejchudších
zemí světa, ale také v zemi, kde jsou lidé velice přátelští. Pomalu odcházíme od
celnice na malé parkoviště, kde stojí několik taxíků a také autobus. No autobus,
spíše řekněme náklaďáček upravený na přepravu lidí. Ptáme se, zda jede do města
Pakse. Dostáváme nějakou divnou odpověď, které nerozumíme. Evidentně si s
místními lidmi nerozumíme. Zkoušíme to znovu a znovu. "Pakse?". Nakonec nám
dochází, že odpověď "Pakséééé" s ještě rafinovanější intonací je naše jednoduše
vyslovované "Pakse". Kýváme, že ano a nastupujeme. Všichni se smějí naší
intonaci. I jinak vypadají velice mile. Jedna babča se chystá žvýkat betelový
ořech. Je zajímavé tento rituál pozorovat. Vezme velký list, natírá ho nějakou
bílou pastou (jedná se o vápno) do kterého dává betelový ořech, celé to vkládá
do úst a blaženě žvýká a občas plive úžasně rudé sliny skrz své chatrné černo-
rudé zuby. Najednou se náklaďák neuvěřitelně zaplní a dáváme se na cestu. Po
dvou hodinách dorážíme k břehu Mekongu, na jehož druhé straně je Pakse - čtvrté
největší město Laosu. Mekong přejíždíme přívozem a jsme skoro v centru města. No
spíše větší vesnice. Ale to se určitě časem změní, protože se zde buduje most
přes Mekong a poté bude Pakse ležet na spojnici Thajsko-Vietnam. Ubytováváme se
v ohromném hotelu postaveném v socialistickém stylu (a také nejspíš pro sovětské
poradce). Navštěvujeme také Vietnamský konzulát a vyplňujeme žádosti o
Vietnamské vízum (toto vízum má specifikum, že musíte jednoznačně určit
přechody, kudy do země přijedete a odjedete). Jinak Pakse zajímavé město není.
Jedinou zajímavostí je, že zde potkáváme laosana, který studoval v Praze střední
školy se zaměřením na stavby silnic a železnic. Ukazujeme mu fotky Prahy, kde
poznává staré město a nostalgicky vzpomíná. Ptáme se ho, zda pracuje na stavbě
mostu přes Mekong, když je na to odborník. Prý ne, má vlastní tuk-tuk a tak se
živý jako řidič. Druhý den odjíždíme po Mekongu směrem na jih do Champasku.
Champasak je zajímavý tím, že se tam nalézají zbytky chrámu z Angkorské doby.
V době Angkorské říše vedla z Kambodže na sever tzv. angkorská stezka a chrám v
Champasku byl jedním, který na této stezce ležel. Po hodině jízdy lodí po
Mekongu dorážíme do vesnice, kde si půjčujeme kolo a vyrážíme k chrámu.
Projíždíme typickým laoským venkovem - malinké vesničky, kde bydlí převážně
rolníci, pěstující ryži na úrodné půdě mekongského údolí. Po chvilce bloudění
nakonec dorážíme k chrámu. Je pravdou, že už z něj toho moc nezbylo, ale i zde
je vidět, že pro místní lidi toto místo stále něco znamená. Vonné tyčinky, Budha
pěkně oblečen. Chrám nebyl na tomto místě postaven náhodou. Blízky kopec
připomínal místním lidem Budhův lingam a tudíž toto bylo vhodné místo pro stavbu
chrámu. Chrám je také Budhově lingamu zasvěcen. Stoupáme po schodišti k svatyni,
která se nalézá v boku kopce. Zde usedáme a kocháme se pohledem do dálky.
Další den pokračujeme po Mekongu dále na jih. Celý den trávíme na lodi, neboť
jedeme na úplný jih Laosu, do provincie Si Phan Don (Čtyři tisíce ostrovů).
Název provincie Čtyři tisíce ostrovů není náhodný. V této části je Mekong divoký
a peřejovitý právě díky spoustě ostrůvků, které zde v něm jsou. Říká se, že je
jich zde právě čtyři tisíce. Tento úsek byl problematický pro francouzské
kolonizátory, kteří v minulém století tuto část Asie dobývali. Kolonizace
samozřejmě probíhala nejsnadněji po řekách, v této části světa po Mekongu.
Poněvadž tímto úsekem nemohli lodě projíždět, francouzi si zde postavili na
větším ostrově Don Det malou železnici, po které lodě převáželi, aby se vyhly
nesjízdným peřejím. Lodí projíždíme na ostrov Don Khong, kde trávíme několik
dní. Pak přejíždíme na ostrov Don Det. Celé dny trávíme chozením po ostrovech a
pozorováním lidí, kteří se chystají na sazbu rýže a nebo ji již přímo sázejí.
Navštěvujeme také zbytky francouzské železnice včetně torza lokomotivy, kocháme
se vodopády na Mekongu a nakonec jdeme až na úplně poslední laoský ostrov, kde
pozorujeme kambodžskou stranu. V této části Mekongu se nacházejí malí
sladkovodní delfíni, ale nemáme štěstí a nevidíme je.
Z ostrova Don Det se vracíme autobusem do Pakse. Vyzvedáváme pasy s Vietnamským vízem a vyrážíme
na sever do hlavního města Vientiane. Ráno v 7:30 nasedáme do autobusu a kolem
22 hodiny vysedáváme po ujetí cca 600 km ve Vietniane. Máme trochu problémy s
hledáním ubytování, ale nakonec máme štěstí a dalo by se říci, že bydlíme skoro
v laoské rodině. Vientian opět nevypadá jako nějaké město, spíše taková větší
vesnice. Navštěvujeme několik buddhistických chrámů, které jsou celkem pěkné.
Procházíme se po bulváru na břehu Mekongu (cesta z udusané hlíny). Město vypadá
tak trochu ospale až opuštěně. Odpoledne navštěvujeme Pha That Luang alias Great
Stupa, což je ohromná zlatá stupa na kraji Vientiane, která současně je i
národním symbolem. Je postavena na místě bývalé kmérské svatyně a těší se
neskonalé úctě mezi laosany. Při cestě zpátky do města navštěvujeme tzv.
"Vertikální runway" (oficielní název je Patuxai), což je obrovský monument
připomínající francouzské vítězné oblouky upravené do asijské architektury. Byl
postaven z amerického "daru" na výstavbu nového letiště, jakožto kompenzaci za
to, co američané během válek v této oblasti laosanům zničili. Takže Vientiane
nakonec nezískal nové letiště, ale tento úžasný monument. Velice vtipná je také
návštěva muzea Laoské revoluce, která připomíná naše doby nedávno minulé. Vše je
vyvedeno v rudé barvě, takže není pochyb, kdo je laoskou vládnoucí politickou
silou.
Vang Vieng - tak to je turistický resort v laoském stylu. Spousta
turistů, spousta levných hotýlků a spousta levných restaurací. Místní
zajímavostí je spousta jeskyní, které se nacházejí snad ve všech okolních
vápencových kopcích. Další oblíbenou atrakcí je jízda po řece na pneumatikách,
jízda na kole po okolních vesničkách a nebo jen tak polehávání a pokuřování. V
průvodci jsme viděli fotku jeskyně s buddhistickým oltářem. Chceme ji navštívit.
Vyptáváme se místních, která že jeskyně to je. Každý nám říká něco jiného.
Postupně jich na kolech většinu objíždíme. Trvá nám to dva dny a stále nejsme
úspěšní. Rozhodujeme se pro poslední pokus. Zkusíme vetší jeskyně na druhé
straně řeky. Poslední, kterou navštěvujeme, je ta, kterou od začátku hledáme.
Cesta k ní nebyla vůbec jednoduchá. Všude je spousta bláta, dvakrát musíme
brodit větší potok. Podruhé se mi nějak nedaří, strháváme mě proud, vyrovnávám
to, udělám krok dopředu a najednou jsem po pás ve vodě. Místňáci, kteří nás
pozorovali, se mohli potrhat smíchy (já už méně). Ještě večer dosušuji doklady
(hlavně že se mi nerozpily víza a letenka). Jeskyně ale stojí za to, je opravdu
velká s hezkým ležícím Budhou uvnitř.
Další zastávkou je Luang Prabang.
Z Vang Vieng jsem jedeme skoro celý den autobusem horami, cesta vypadá hodně
dramaticky, samé sjezdy a zase výjezdy protikopců. Po cestě míjíme minimum
vesniček. Luang Prabang je bývalé královské město ležící na levém břehu Mekongu
pěkně zasazené mezi hory. Luang Prabang by se dal nazvat městem chrámů. Je jich
zde několik desítek z rozličných období, nejstarší z roku kolem 1000. Na
chrámech je pěkně vidět, jak se vyvíjel architektonický styl jejich výzdoby.
Nejznámějším chrámem je Wat Xieng Thong (Golden City Monastery), který byl
postaven králem Saisettharthirat v roce 1560. Je typickým představitelem tzv.
klasického Luang Prabangského chrámového stylu. Je velice těžké ho popsat.
Většinou postaven ze dřeva, bohatě zdoben. Uprostřed města je kopec, z kterého
je celkem pěkný výhled na okolní kopečky a celé město je jako na dlani.
Okukujeme tržiště, kde kromě normálních věcí prodávají i turistické cetky (v
Luang Prabang vidíme nejvíce turistů z celého Laosu) ve formě různých výšivek,
čepiček a jiných laoských oblečků. Večer se couráme zase po nábřeží Mekongu a
pozorujeme cvrkot na nočním tržišti, kde se prodávají laoské kulinářské
speciality.
Další zastávkou má být Phonsavan, město relativně ve
vnitrozemí Laosu, kde se nacházejí mystické "Plains of Jars". Cesta do
Phonsavanu je relativně komplikovaná z hlediska bezpečnosti, neboť nejkratší
cesta vede přes území, které kontrolují banditi - zbytky Hmong geril, které byly
vycvičeni američany v době vietnamské války pro boj s komunisty na laoském
území. Třebaže gerily již nemají žádnou vnější podporu, odmítají se vzdát a
uzavřít s vládou příměří. Nejjednodušší je letět. Ale to je relativně drahé a
Lao Aviation také nemá dobrou pověst. Po zemi se dá do Phonsavanu jet oklikou.
Musíme jet nejdříve na sever z Luang Prabag. Poté měníme směr a jedeme po
silnici No. 1 směrem na východ. Tato cesta by měla být bezpečná. Má ovšem jinou
nevýhodu a tou je velice nízký pohyb dopravních prostředků. Důvod je prostý.
Silnice vede horami, které jsou řídce osídleny. Po cestě jsou celkem 4 větší
vesnice. Z Luang Prabang jedeme autobusem až do Vieng Kham. Tam máme neskutečné
štěstí. Nějací lidé z autobusu stopli náklaďák, který jede také naším směrem.
Pomocí posunkové řeči se dohadujeme, že také s nimi chceme jet. Nic proti
nenamítají. Cesta na korbě na sudech s petrolejem probíhala dobře. Sezení v
takové výšce má tu výhodu, že člověk vidí dobře do kraje. Odrývají se před námi
neskutečná horská panoramata. Cesta rafinovaně stoupá a zase klesá, samé
serpentiny, hustý les. Projíždíme malé vesničky modrých Hmongů. Míjíme místní
lovce vyzbrojené dlouhými podomácku vyrobenými mušketami. U potoku, který teče
přes silnici, zahlédnu koupající se rodinku. Později vidím babču, která je podle
starých zvyků oblečena pouze v suknici. Jsem tím dost překvapen, poněvadž potkat
ženu "nahoře bez" díky pokračující civilizaci už není vůbec běžné. Večer nás
řidič náklaďáku vyklopí ve vesnici Vieng Thong. V první chvíli jsme trochu
nervózní, jsme naprosto mimo turistické trasy v malé vesnici. Ale lidé jsou
naprosto příjemní, nervozita ze mne spadává, dohledáváme velice prostý hotel s
jednoduchou restaurací, kde jíme typické laoské jídlo, kterým je nudlová polévka
(lépe řečeno - cokoli s nudlemi). Rýže je pro chudé laosany velice drahá a
jestliže nějakou vypěstují, tak jí radši prodají a sami poté jí nudle. Ráno
vyrážíme na místní autobusák a doufáme, že se nám podaří sehnat nějaký dopravní
prostředek jedoucí naším směrem. Jsme asi tak v polovině cesty a radí bychom do
Phonsavanu do večera dorazili. Máme neskutečné štěstí - nejenom, že zde je u
tržiště malý autobusák, ale dokonce je zde člověk, který chod celého autobusáku
řídí a podle aktuální potřeby se snaží vypravit autobusy-náklaďáky do
požadovaných destinací. Po asi dvou hodinách čekání se sejde pár lidí, kteří
chtějí jet naším směrem, tak se vypravuje náklaďák do vesnice Nam Noen, kde
budeme muset přestoupit. Máme štěstí, dorážíme do Nam Noen akorát včas tak dát
si polévku, přestoupit do dalšího náklaďáku a vyrazit směr Phonsavan, kam k
večeru opravdu dojíždíme. Jsme strašně pyšní - za dva dojet z Luang Prabang až
do Phonsavanu je přímo heroický výkon a nám se povedl.
Phonsavan leží v místě, které bylo američany naprosto neskutečně vybombardováno. Po městě jsou
vidět pouzdra nevybuchlých bomb, která byla nalezena v polích. V polích jsou
vidět krátery a celé okolí je kompletně odlesněné. Porovnáme-li to s jinými
částmi Laosu, vypadá tato krajina celkem zvláštně. Toto ale není hlavní důvod
naší návštěvy. V okolí Phonsavanu je přibližně dvacet míst, kde se vyskytují
obrovské kamenné džbány. Předpokládá se, že jde o dědictví nějaké staré
civilizace. Ale objektivně vzato se o těchto i několika tunových kamenných
výtvorech skoro nic neví. Archeologové se domnívají, že jsou 2000 let staré, ale
poněvadž neobsahují žádné organické zbytky i tato informace může být zcela
mylná. Zajímavé ještě je, že se vyskytují pouze zde v Laosu na tomto jediném
místě. Takže ráno vyrážíme na nejbližší naleziště těchto kamenných džbánů, tzv.
naleziště č.1, kde se nacházejí i největší džbány. Na planině je jich celkově
něco přes 100 různých velikostí, ale i nepatrných odlišností ve tvarech. Dokonce
je tam jeden džbán, který má na sobě kamennou pokličku. Vypadá to opravdu
úžasně. Trávíme zde celý den a vůbec se nenudíme. Dokonce zažíváme legrační
zpestření, když doráží skupinka místních dívek v tradičních laoských krojích a
pózují mezi džbány pro místního fotografa. Chováme se jako správní paparazzi a z
dálky se také připojujeme a dívky také fotíme.
Opouštíme Phonsavan a čeká nás strastiplná cesta zpět. Chystáme se jet na laoský sever, takže se
musíme vrátit skoro až do Luang Prabang. Doufáme, že to stihneme opět za dva
dny. Ráno vyrážíme z Phonsavanu. Kolem poledne jsme v již známé vesnici Nam
Noen. Snažíme se zjistit, kdy pojede něco směrem na západ. Zda ještě dnes nebo
až zítra. Dostáváme typickou laoskou odpověď, která se nám pranic nelíbí. "Když
zítra přijede něco ze západní silnice, tak to také pojede zpět. Když nic
nepřijede, tak také neodjede." Takže vlastně vůbec nic nevíme. Jediná šance je
dojít do horského sedla, které je 7 km severně vzdáleno od Nam Noen, kde se
křižují silnice č.1 a č.6 a doufat, že na západ pojede něco od severu.
Nahazujeme baťohy a pomalu vyrážíme. Celou dobu jdeme do docela slušného kopce,
lije z nás jako z konve. V polovině cesty vidíme na silnici mumraj lidí. Smějí
se na nás a ukazují do stráně, kam sjel náklaďák, který se teď snaží vytáhnout.
Místňáci se smějí až se za břicho popadají, ale když to vidím já, tak mne do
smíchu vůbec není. Asi tak po dvou hodinách dorážíme do sedla, kde na křižovatce
obou hlavních cest leží malá vesnička Phou Lao. Zničeni do ní vcházíme a hledáme
nějaké ubytování. Okamžitě se proti nám srocuje celá vesnice, která nás
pozoruje, ale nikdo nic neříká. Vyndáváme laoskou konverzaci a ptáme se, kde je
hotel. Nikdo nám nerozumí. Ani se tomu při naší šílené výslovnosti nedivím.
Naštěstí se zde našel muž, který umí číst. Čte naši otázku a ukazuje na začátek
vesnice na jediný dřevěný dům ve vesnici (ostatní vypadají jak ze slámy, ale
myslím si, že jsou udělané z nějakých palmových listů). Pomalu jdeme k domu a
celá vesnice jde za námi. Nikdo nic neříká, jen nás pozorují. Vypadá to, že v
domě nikdo není. Opět se zkoušíme ptát, zda tam můžeme přespat a muž kývá.
Najednou se oddělí od davu a jde do domu. Zjišťujeme, že onen muž, který umí
číst je současně i majitelem této noclehárny a malého obchůdku s pitím.
Vystupujeme do patra, kde je jedna ohromná místnost, kde jsou matrace a
moskytiéry. Jsme překvapeni, poněvadž je zde místní žena, která s námi ráno
cestovala. Náročnou diskusí zjišťujeme, že jede stejným směrem jako my. Tak to
je dobrá informace, to by zde zítra mohl jet nějaký autobus. Stmívá se a
poněvadž zde není elektřina, jdeme spát. V noci mě budí strašné rány a nějaký
křik venku. Jsem dost vyplašenej, přeci jenom nevím co se děje a hned mne
napadají myšlenky o gerilách. Přemýšlím, zda mám jít do batohu hledat kapesní
nožík nebo radši se vzdát bez boje. Nakonec se ukazuje, že dorazil náklaďákem
další pocestný, který zde chce přespat. Takže pomalu zase usínám. Od rána sedíme
na zápraží a vyhlížíme náš autobus. Stále se nic neděje. Když už je skoro 11
dopoledne, začíná být i naše spolucestovnice nějaká nervózní. Nakonec vjíždí do
vesnice nějaký tuk-tuk. Na nic nečekáme a mávajíce vybíháme. Auto staví a my se
ptáme na jméno první větší vesnice. Lidé kývají, že ano, tam jedeme. Bereme věci
a běžíme k autu. Místňačka je překvapena naší reakcí, ale nakonec se k nám také
přidává. Nasedáme a konečně zase jedeme. Nakonec zjišťujeme, že jsme ustopovali
rodinu, která jede svým tuk-tukem ze Sam Neua až do Vientaiane. Máme neskutečné
štěstí - je to stop jako blázen. Nakonec se dohadujeme, že s nimi pojedeme
nejenom do první vesnice, ale až do Nong Khiaw odkud budeme v dalších dnech
pokračovat do severního Laosu. Rodina je neskutečně příjemná a na laoské poměry
asi i dost zámožná. Všude po cestě stavíme na různých tržištích a ukazují nám,
co je kde výhodné koupit a co kde kolik stojí. Dostáváme ochutnat různé atypické
ovoce (většinou různé bobule a kuličky). Jediné co mne mrzí je jazyková bariera.
Rád bych si s nimi více popovídal, ale já nerozumím laosky a oni zase anglicky.
Večer dorážíme do Nong Khiaw, loučíme se a rodina pokračuje v další cestě.
Poslední zastávkou v Laosu před odjezdem do Číny je severní provincie Luang
Nam Tha. Tyto severní provincie jsou známé svojí etnickou pestrostí - vyskytuje
se zde spousta různých horských kmenů, které se liší mluvou, zvyky a oblečením.
Navštěvujeme dvě města - hlavní město provincie Luang Nam Tha a "opiové" centrum
Muang Sing. Hlavně Muang Sing je z hlediska horských kmenů naprosto úžasné -
ráno se scházejí na trh lidé z okolních vesnic a i naprostý etnologický laik se
může kochat pestrostí a růzností lidí na trhu. Fenomenální Akhy, špinavé a
neupravené, skoro permanentně zkouřené. Prsa vypadávající z triček, sukně na půl
zadku, zastřené pohledy. Na druhou stranu úžasné čepičky zdobené různými mincemi
z nichž nejstarší byly z minulého století z francouzské koloniální éry s nápisy
"Indochine". Šaramantní ženy kmene Yao (nebo též nazývané Mi Liu) s kankánovými šálami kolem krku. Z
dalších kmenů jmenujme alespoň Lenthen či Hmong. Legračně v Muang Sing také
působili mladí mnichové, kteří nosili na hlavách kulichy s bambulí. Představíte-
li si 40 stupňová vedra, je nepochopitelná, že vydrželi kulichy nosit. Čas zde
nejvíce trávíme pozorováním lidí, jezdíme po okolí na kole a prostě si užíváme
laoské pohody a pohostinnosti. Po několika dnech odjíždíme do Botenu, kde je
Laosko-Čínská hranice a pokračujeme dále do Číny.
Pakse [1 den] -> Champasak [1 den] -> Don Khong (Muang Khong) [2 dny] -> Don Det, Don Khon [2 dny] -> Pakse [1 den] -> Pakse -> Vientiane [1 den] -> Vientane [1 den] -> Vang Vieng [3 dny] -> Luang Prabang [2 dny] -> Vieng Thong [1 den] -> Phonsavan [2 dny] -> Phou Lao [1 den] -> Nong Khaw [1 den] -> Luang Nam Tha [1 den] -> Muang Sing [3 dny] -> Luang Nam Tha [2 dny]