Asmat.cz » Cestopisy » Mali » Velké vlakové dobrodružství

Velké vlakové dobrodružství

Je skoro půlnoc, naprostá tma a tak alespoň poslouchám pravidelný rytmus, který vydává vlak v kterém se právě vezu. Vlak projíždějící africkou pustinou. Připadá mi to jako sen, ale přitom je to realita. Zvuky vlaku, přítomnost mých spolucestujících, teplo, vůně, prostě všechny vjemy mě utvrzují v tom, že jsem ve vlaku a navíc v Africe. Přemýšlím, kolik lidského úsilí stálo vybudovat trať po které jedu. Jak její přítomnost ovlivnila rozvoj celé oblasti?

Lidský mumraj na jedné z několika zastávek vlaku na trase Kayes-Bamako. Mali. Při kolonizaci Západní Afriky se jako přirozené dopravní cesty používaly splavné řeky. Při pronikání na území Mali ovšem narazili Francouzi na logistický problém. Splavnost řeky Senegal končila u peřejí Félou u města Kayes v dnešním Západním Mali. Nejbližší vhodná řeka, Niger, byla od toho místa vzdálená pět set kilometrů východním směrem. Jak jednoduše tuto vzdálenost překonat? Padlo rozhodnutí postavit železnici. Železnice spojující splavné části řeky Senegal a Niger měla být součástí grandiózního plánu trassaharské železnice, která měla propojit alžírské pohoří s Nigerem spolu se St-Louis a Dakarem v Senegalu. Grandiózní plán jako celek vzal za své, když v roce 1881 Tuaregové zmasakrovali výpravu zkoumající přechod přes pohoří Ahaggar. Ve stejném roce nicméně začala výstavba trati z Kayes směrem na východ k Nigeru. Stavbu provázely obrovské problémy. Vázlo zásobování materiálem, dovezení Čínští a Maročtí dělníci houfně umírali na žlutou zimnici. Za pět let postoupila železnice jen o 54 kilometrů a na dalších pět let byla v podstatě zastavena. Obrat nastává v okamžiku, kdy stavbu převzali vojenští specialisté. V roce 1904 byl spojen Kayes s Bamakem a o dvacet let později Kayes s Dakarem. Trať se stala důležitou dopravní tepnou a zůstala jí i po osamostatnění bývalých francouzských kolonií. Přes minimální údržbu trati a její špatný stav se používá dodnes. Naplánovat si ovšem po ní cestu není zrovna snadné. Jízdní řád a frekvence vlaků se často mění. Mezinárodní vlak Dakar-Bamako spojující Senegal a Mali jezdí jednou až dvakrát týdně. Celá trasa teoreticky trvá kolem 30 hodin, ale realita může být jiná. Není vyjímkou ve vlaku strávit i přes 40 hodin. Díky nové silnici spojující Dakar s Malijskou hranicí význam vlaku na Senegalské straně podstatně klesá. Jiná situace je na straně Malijské, kde je nová silnice spojující příhraniční město Kayes s hlavním městem Bamako teprve v procesu pomalé výstavby. Tento úsek se rozhoduji projet právě vlakem.

Vlakové nádraží ve měste Kayes. Mali. Cesta od Senegalské hranice do měst Kayes netrvala ani dvě hodiny. Nechám se dovést až před vlakové nádraží na konci města. Nemám nejmenší představu, kdy vlak do Bamaka pojede. A zda vůbec pojede. Kromě mezinárodního spoje Dakar-Bamako má na tomto úseku jezdit relativně dost lokálních spojů. Ovšem evropská představa „dost vlaků“ se může od africké dost lišit. Nádraží je malá a celkem opravená budova. Světe div se, na nástupišti je přistaven vlak a dokonce v něm sedí několik lidí. Zmateně beru zavazadla a ženu se k vlaku. Co když jede tam kam potřebuji? Zdá se mi to jako sen. U vchodu na nádraží sedí policista, který mě usměrňuje a vrací do reality. „Ano, tenhle vlak dnes odjíždí. Jede za dvě hodiny do Dakaru.“ Takže přesně opačným směrem, než potřebuji. Ukazuje mi na černou tabuli, kde jsou křídou napsané dnešní odjezdy vlaků. Večer pojede vlak do Bamaka, se tam mohu ještě dočíst. Přesně na 20:15 má plánovaný odjezd. To zní skvěle. Ještě potřebuji koupit lístky. Ale na nádraží vypadá vše zavřeně. Místní mi radí, že se lístky budou prodávat až od čtyř odpoledne. Zdá se, že se zde již nic dalšího nedozvím a tak pomalu odcházím. Mám ale společnost. Přilepili se na mne dva místní „obchodníci“, kteří slibují, že mi lístky seženou a koupí. Bez nich prý nemám šanci uspět. Lístků je málo a pasažérů hodně. Nechávám je mluvit a snažím se je ignorovat. Oni jsou ale celkem neodbytní. Jdu se do města projít a situace došla tak daleko, že jeden z nich mě permanentně více než hodinu sleduje. Nakonec nevydržel.

Koloniální budova ve městě Kayes. Mali. Město je příjemné, dal by se tady strávit delší čas než mám vyměřen. Musím se vrátit na nádraží. Blíží se čtvrtá hodina a boj o lístky. Jsem zpět a vše vypadá stejně mrtvě jako v poledne. To mne trochu znervózňuje, ale ujímá se mne ochranka na nádraží, když vidí moji ztracenost. Pouští mne na nástupiště, jako většinu místních, kteří se zde poflakují. Chvíli přemýšlím o smyslu ochranky, když si každý chodí kam chce, ale třeba má jiné poslání, nevím. Ukazují mi na vlak na první koleji. Dnešní expres do Bamaka. Jdu si ho prohlédnout, mám čas, lístky se budou prodávat trochu později. Vlak je složen snad z 10 vagónů. Ti sice již pamatovali lepší časy, vždyť původně jezdili ve Francii, ale na místní poměry vypadají celkem zachovale a překvapivě i čistě. Mají zde být dvě třídy, první a druhá, ale není příliš vidět rozdíl mezi vagóny. Jako úplně první je vagón lůžkový. Neuvěřitelný. Na trávě okolo vlaku posedává spousta průvodčích a personálu., skoro to vypadá, že každý vagón má na starosti jeden člověk. Vše vypadá dobře až na to, že není nikde lokomotiva. No snad do večera odněkud přijede. Vracím se k pokladnám a vyčkávám na prodej lístků. Přicházejí místní a začíná se tvořit fronta. No spíš chumel. V jenom okamžiku přichází skupina černochů a s každým koho potká se halasně zdraví. Přibíhá ke mně ochranka s informací, že to byl prodavač lístků s doprovodem a že teď to začne. Tlačí mě k okýnku, ale tam už je dav místních. Všichni něco křičí, každý se snaží do malého okénka vsunout ruce s penězi a získat kýžený lístek. Docela zmatek, ale nevzdávám se. Po několikaminutové tlačenici a výkřicích „Bamako“ držím v ruce lístek. Vím, že dnes pojedu.

Chystá se odjezd vlaku do Bamaka a tak se začínají okolo nádraží srocovat lidé. Město Kayes. Mali. Jak postupuje čas a blíží se doba odjezdu, tak se prostranství před nádražím plní lidmi. Přijíždějí taxíci s pasažéry, kteří odcházejí se svými zavazadly do přistaveného vlaku. Jiní sedí s kufry u stánků, které jsou okolo nádraží, a posilňují se před cestou. Místní ženy zde mají v hrncích navařená jídla, která servírují hladovým pasažérům. Typické jídlo jsou špagety či rýže s omáčkou a masem. Velikost jídla se určuje cenou, kterou je za něj člověk ochoten zaplatit. Hlavní část ceny tvoří maso, přílohy jsou skoro zadarmo. Po rychlé večeři špaget s masem se přesouvám do vlaku. Nalézám své místo, přivazuji batoh k síti na zavazadla a usedám. Vlak se plní lidmi. Ke mně si usedá starší černoška. Milá a usměvavá žena. Pomalu se stmívá a žena vedle mne vytahuje znalecky baterku a svítí kam se dá. Hlavně na zavazadla, která má nad svou hlavou. Upozorňuje mě, že mám také mít baterku. Nikdy prý nevím, co se cestou může stát. K tomu si šibalsky svítí na zavazadla a znalecky kývá hlavou. Jako na zavolanou přichází prodejce všeho možného včetně baterek. S díky odmítám a ukazuji svou. Žena je spokojená, zdá se, že jsem podle jejího mínění na cestu dobře připraven. A tak svítím jako ona na vše co mne napadne a hlavně na svůj batoh. Musím přece splynout s davem.

Lidský mumraj na jedné z několika zastávek vlaku na trase Kayes-Bamako. Mali. Neuvěřitelné. 20:15 přesně, zapískání a vlak se trhaně dává do pohybu. Na minutu přesný odjezd. Venku je již tma a tak se nemohu příliš kochat krajinou. Ve vagónu se trochu svítí a tak pozoruji své spolucestující. Většinou cestují celé rodiny i s dětmi. Podle oblečení spíš střední třída. Ve dveřích stojí voják, nevím zda cestuje, či hlídá. Vlak se nezdá přeplněn, všechna místa na sezení jsou obsazena, ale nikdo moc nestojí. Vládne pohodová a klidná atmosféra. Ani prodejci moc nechodí, zřejmě ví, že v noci to nemá smysl. Žena si pochvaluje, že jsem si vlak dobře vybral. Toto je prý víkendový expres, který je sice nepatrně dražší než ostatní vlaky do Bamaka, ale je rychlejší a spolehlivější. V Bamaku bych měl být již za 16 hodin. Ukolébán drncáním vlaku klimbán jako většina ostatních spolucestujících. Všichni jsou v klidu, nikdo již baterkami nesvítí, ani nesleduje svá zavazadla. Vlak občas ve tmě staví, nedokáži rozlišit, zda se jedná o malé zastávky či stojí jen tak v polích. Nikdo ale moc nepřistupuje a ani nevystupuje. Hluboko v noci se probouzím hlukem spolucestujících. Stojíme ve velkém nádraží a většina lidí se jde protáhnout ven. Nevím jak dlouho zde stojíme, ale najednou slyším vzdálené pískání přijíždějící lokomotivy. Čekáme na křižující se vlak, protože trať je zde pouze jednokolejná. Tmu proříznou silná světla lokomotivy a vlak z protisměry přijíždí na vedlejší kolej. Je ale nákladní. To si v první chvíli myslím, než zjistím, že v nákladních vagónech jsou lidé! Přímo davy lidí. Je to docela hrozné, několik prvních vagónů jsou pouze nákladní a jsou zaplněny cestujícími. Dál jsou již vagóny osobní a i ty přetékají pasažéry. Asi mám opravdu štěstí, že vlak kterým jedu, není tak přeplněn. Než se proberu z šoku, náš vlak již opustil nádraží za křiku naskakujících pasažérů.

Lidský mumraj na jedné z několika zastávek vlaku na trase Kayes-Bamako. Mali. Po ránu mám za sebou dvě třetiny cesty a zastavujeme v dalším větším městě Kita. Jdu se také protáhnout. Nádraží se hemží pasažéry, kteří vystupují a i těmi, kteří se snaží přistoupit. Mezi nimi pobíhají nosiči zavazadel či tlačí dvoukoláky s nákladem, který musí v krátkém čase naskládat do vlaku. Hlavně zde ale chodí spousta prodavaček. Práce, která je vyhrazena pouze ženám a dívkám. Štíhlé s nádobami na hlavách, kde mají svůj malý obchod. Nabízejí hlavně jednoduché občerstvení v podobě vařených vajec, pečených koláčků, manga, oříšků. Ale také prodávají africké kartáčky, nebo-li klacíky ze specielního stromu, kterými si zde všichni čistí zuby. Vzájemně se překřikují nabídkami svého zboží, které prodávají. „Prontobe, prontobe“ slyším každou chvíli jak volají. Těžko říct, co to znamená, neznám místní jazyk, ale zní mi to libozvučně. Přijde mi, že jsem již venku dlouho a tak se rozhoduji pomalu nastoupit, nerad bych zde zůstal a pozoroval odjíždějící vlak. Správné rozhodnutí. Ještě než jsem došel ke dvířkům, lokomotiva zapískala a na nástupišti nastal zmatek. Všichni kdo ještě nenastoupili běží úprkem ke dveřím včetně mě. Zde je samozřejmě tlačenice a k tomu se vlak již pohybuje. Sice pomalu, ale o to jistěji se snaží zrychlit. Už se držím rukou, jednou nohou stojím na posledním schodu a mačkám se všemi visícími ze dveří. Ze zadu mne tahá za kalhoty někdo, kdo chce také nastoupit. Konečně zácpa ve dveřích povolila a jsem uvnitř.

Vlak je v cíli. Stanice Bamako a odchod všech pasažérů. Mali. Za dne je cesta příjemnější. Minimálně mohu sledovat okolní krajinu. Kam oko dohlédne je rovina, překvapivě je hodně zalesněná. Míjíme minimální počet vesnic, krajina vypadá velmi nedotčeně. Při pozorování z okna zahlédnu dva mladíky, kteří jedou na střeše. Příliš jim to nezávidím, i když vypadají velmi spokojeně a že si to užívají. Během dne se vlakem trousí prodavači různých zázračných přípravků. Nerozumím jim, co cestujícím vyprávějí, ale musí to být něco úžasného. Místní na nich mohou oči nechat. Zvláště na jednom černochovy s krásným rasta-účesem, který prodává pytlíky se zázračným obsahem až z Keni. Jeho projev byl opravdu strhující a velmi emocionální. Cestující nakupují jak zběsilí. Skoro jsem také podlehl, ale když jsem si uvědomil, že nevím co vlastně nabízí a co si mohou koupit, tak jsem se uklidnil. Pomalu se blíží poledne. Zatáhlo se. Sice není horko, ale je nepříjemné vlhko. Ke všemu začalo pršet. Podél tratě se začínají objevovat domečky, lidé. Děti mávají na projíždějící vlak, jiné se na zastávkách snaží prodat své zboží. Intenzita osídlení stoupá až v jednu odpoledne vjíždíme do hlavního města Mali Bamako. Jsem u cíle. Po 17 hodinách vystupuji na nástupiště v Bamaku. Jaké pocity mají asi mí spolucestující? Já mám z prožité cesty velmi dobrý dojem. Ani déšť mi v tuto chvíli nevadí.



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2017, design by KamData [Privacy]