Asmat.cz » Cestopisy » Indonésie » Když je pohřeb víc než svatba

Když je pohřeb víc než svatba

Pohřební oslavy vrcholí. Na prostranství před domy mladící přivádějí několik vodních buvolů. Zvířata jakoby tušila co je čeká, se vzpouzejí a nechtějí jít. Nemají ale šanci. Postupně jsou dotažena na prostranství, kde jsou zabity jednou ranou nožem. Jako symbol úcty k zesnulému, jak symbol bohatství a prestiže rodiny.

Dekorace tradičního domu tongkonan. Oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Indonéský ostrov Sulawesi (dříve Celebes) je doslova nacpán zajímavostmi, které lákají turisty k návštěvě. Jednou z nich je hornatá oblast v jižní části ostrova nazývaná Tana Toraja, kterou obývá etnikum Toradžů (anglicky Toraja). Dostat se sem je jednoduché. Centrum oblasti, město Makale či sousední Rantepao, jsou jen necelý den jízdy od Makassaru (známé též pod jménem Ujung Pandang), největšího města jižního Sulawesi, a autobusová doprava sem funguje spolehlivě. Z opačné strany, ze severu Sulawesi, je cesta samozřejmě také možná, jen je poněkud delší. Navíc vede oblastí centrálního Sulawesi, které bylo v minulosti dějištěm etnických nepokojů mezi křesťany a muslimy. Touto cestou se mezi Toradže blížím i já a třebaže konflikty jsou již zažehnány, jejich stopy jsou podél cesty stále vidět. Zbourané a opuštěné domy, policejní a vojenské kontroly, vesnice striktně rozděleny na křesťanské a muslimské části. Jsem rád, když mám tento úsek za sebou, a cesta od pobřeží uhne do hor k vysněným Toradžům.

Tradiční architektura Toradžů. Oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Autobus stoupá a klikatí se v kopcích až mě najdou vyklápí na kraji města Rantepao. Třebaže se nejedná o administrativní centrum oblasti, tím je několik kilometrů vzdálené Makale, tak působí velmi živým dojmem. Pro místní má i podstatně větší význam, protože se zde koná pravidelný týdenní trh, kam přicházejí vesničané z celého okolí. Přijíždím jsem ve správný okamžik. Týdenní trh právě vrcholí. Jsem tomu rád. Ve zmenšené míře je trh sice každý den, ale jen jednou za týden sem přicházejí muži prodávat to nejdůležitější co Toradžové mají. Tím jsou vodní buvolové, prasata, kohouti. Na kraji tržiště je mohutná ohrada, kam muži přivádějí své buvoly a dohadují obchody. Vodní buvol je pro ně nejcennější zvíře a počtem buvolů se určuje bohatství rodiny. K vidění jsou zde desítky kusů a celá ohrada je pěkně zaplněná. Muži si zvířata vážně prohlížejí, porovnávají, diskutují a přemýšlejí, zda koupit či prodat. Nejedná se totiž o jednoduchou a hlavně levnou koupi. Hned vedle buvolů je krytá tržnice, kde přivázáni na bambusová nosítka leží snad stovky prasat. I ty jsou určeny na prodej. Zde je také velmi rušno. Snad ještě více než u buvolů, zde se netočí tak velké peníze. Prasata jsou odnášena a jiná za kvikotu zase přinášena, mezi tím se ozývá dohadování mužů. Poslední typicky mužskou doménou je prodej kohoutů. Již od nepaměti jsou zde v oblibě kohoutí zápasy a tak i prodej těchto zápasníků je na trhu dostatečně zastoupen. Ve zbytku trhu, který je také velmi rozlehlý, je prodej ovoce a zeleniny, potřeb do domácnosti, prostě všeho co je potřeba. Zde je k vidění již mix žen i mužů. Co je ale na trhu oproti zbytku Indonésie atypické, je prodej a mletí čerstvé pražené kávy. Zde v Tana Toraja se v hojné míře káva pěstuje a místní jí na trhu prodávají.

Prodej buvolů na velkém týdenním trhu ve městě Rantepao, oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Návštěva trhu je velmi příjemná a pozvolna mě seznamuje s etnikem Toradžů. V minulosti byla oblast, kde Toradžové žijí, od okolního světa izolovaná a díky tomu se zde vyvinula svébytná kultura. Styk Toradžů s okolím byl omezený. Probíhal směnný obchod s příslušníky etnika Bugisů, kteří žili na pobřeží. Díky nim dostali i Toradžové své jméno – toriaja znamená v jejich jazyce lidé z hor. Větší kontakt s bělochy byl až ve 20. století, kdy se Holanďané rozhodli ovládnout celé Sulawesi. Po vojenském ovládnutí následovalo i ovládnutí náboženské. Misionáři obrátili Toradže na křesťanskou víru, která je zde dnes velmi silná. Jen některé tradiční zvyky zůstaly zachovány až do dnešních dní.

Menhiry mají představovat náhrobky těch nejstarších příslušníku etnika Toradžů, kteří byli v oblasti Tana Toraja pohřbeni. Sulawesi,  Indonésie. Sedím na verandě hotelu a přemýšlím, jak v následujících dnech co nejlépe místní oblast poznat. Nakonec se dohodnu s místním průvodcem, který slibuje, že mi ukáže vše podstatné. Včetně návštěvy tradičního pohřbu, což je jedna z nejznámějších slavností Toradžů. Událost, která zde má neskutečnou vážnost. Opouštím tedy Rantepao a věnuji se venkovu. Je konec července, čas kdy místní sklízejí rýži, a tak je na políčkách podél cesty pěkně živo. V této době pracují na polích celé rodiny. Zde v horách lidé často pěstují druh rýže, který nazývají rýži horskou, která nepotřebuje k růstu tolik vody. Vysvětlují mi, že se pěstuje na klasických polích nasucho jako se pěstují obilniny u nás. Kvalita by podle jejich informací měla být stejná. Pole se střídají s vesnicemi. Několika z nich procházím. Je na nich kouzelné, že zde stále stojí domy s tradiční architekturou. Nejenom že stojí, ale nové domy se tímto stylem i nadále staví. Třebaže si současné rodiny nechávají stavět domy již v „moderním“ stylu, vždy mají alespoň jeden dům tradiční. Ten je vyhrazen slavnostem a funguje i jako symbol postavení dané rodiny. Tradiční domy nazývají tongkonan a jejich architektura je ojedinělá. Na první pohled zaujme mohutnou a prohnutou střechou. Podle jedné tradice dům představuje hlavu býka a prohnutá střecha jeho rohy, podle teorie jiné představuje loď, na které v dávně minulosti přijeli na ostrov Sulawesi první předci Toradžů. Ať je pravda jakákoli, atypického tvaru si okamžitě všimne každý návštěvník. Třebaže domy vypadají prostorně, je překvapivé, jak malé jsou při vnitřní návštěvě. Pouze několik malých stísněných pokojů. Prostor ještě zmenšuje fakt, že dům jako celek stojí na kůlech a vstup je kus nad zemí. Štíty domů jsou bohatě malované různými geometrickými vzory a obrazci. Každý z nich má své jméno a svůj význam. Vyskytují se na nich pouze čtyři barvy – červená (barva krve) symbolizující lidský život, bílá (barva masa a kostí) je symbolem čistoty, žlutá představuje boží požehnání a sílu a nakonec černá reprezentuje smrt. Všechny barvy jsou samozřejmě přírodní. Červená a žlutá se získává z půdy, bílá z vápence a černá ze sazí. Kromě maleb jsou domy často zdobeny vyřezanou hlavou býka či kohouta. Nejdůležitější výzdobou průčelí domů jsou ale rohy vodních buvolů, kteří byli zabiti během různých slavností. Jejich počet na první pohled každému říká, jak je rodina bohatá a jaké má společenské postavení. Společnost Toradžů se historicky dělí na tři společenské úrovně: nejvyšší třída představuje „šlechtice“ (parengnge), pod nimi jsou „prostí lidé“ (makaka) a nejnižší je třída „otroků“ (kaunan). V dnešní době samozřejmě již žádní otroci nejsou, otroctví bylo zrušeno holandskými kolonizátory hned po ovládnutí území Toradžů. Příslušnost ke společenské třídě je daná již narozením, ale během života se člověk může vypracovat a nebo naopak propadnout do jiné kasty. Vše záleželo jen na jeho šikovnosti jak dokázal zbohatnout. Zvyk rozlišovat společenské postavení rodin úplně nevymizel a na výzdobě domů je dodnes vidět, kdo se řadí mezi vyšší a bohatší vrstvu a kdo naopak patří mezi kasty nižší.

Tradiční dům tongkonan, oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Ve vesnicích se obdivuji nejen bohatě zdobeným obytným domům, ale jsem překvapen, že ve stejném stylu jsou postaveny i sýpky na rýži. Kromě menší velikosti jsou od obytných domů na první pohled k nerozeznání. Podle jejich počtu usuzuji, že Toradžové mají bohaté sklizně. Okolo obytných domů vždy stojí celá skupina sýpek. Rýže, spolu s kávou, je hlavní plodinou, kterou Toradžové prodávají.

Tradiční domy tongkonan, oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Při návštěvě jednoho tradičního domu jsem uveden do místnosti, kde jsem představován místnímu muži. Ale nikdo tam není. Jsem trochu zmaten, původně si myslím, že je problém v mé nedostatečné znalosti Indonéštiny a že jsem ženě, která mě představuje, nerozuměl, ale naštěstí mě vše vysvětluje průvodce. Manžel této ženy nedávno zemřel, ale ještě neproběhl jeho pohřeb, tak se k němu všichni chovají, jako by byl stále naživu. A nepatrně ukazuje k posteli na konci místnosti. Opravdu, zde leží v plátně zabalený mrtvý muž, kterému jsem byl představen. Všichni se chovají, jako by byl stále naživu, jen nemocen, pokračuje ve vysvětlování průvodce, nosí mu jídlo, hovoří k němu a každý, kdo přijde do domu na návštěvu, je mu také představen. Malý pohřeb se uskutečnil hned po jeho smrti, teď ale rodina čeká a šetří peníze, aby mohla zorganizovat opravdový pohřební ceremoniál, který zabezpečí, aby se duše zemřelého bezpečně dostala do posmrtného světa nazývaného puya. Bez tohoto rituálu by duše zemřelého nedošla klidu a způsobila rodině neštěstí. Muž je mrtvý již několik měsíců a jeho tělo je balzamováno, aby vydrželo do doby pohřbu. Jak to bude dlouho se nedá odhadnout. Vše záleží jen na penězích. Až jich bude dost, aby se dalo nakoupit dostatečné množství buvolů a prasat, tak bude pohřeb. Tato zvířata jsou na pohřbu zabita a obětována na počest zesnulého. Jejich počet musí odpovídat společenskému postavení zemřelého. Některé rodiny šetří i několik let, než se pohřeb uskuteční, uzavírá svůj výklad průvodce. Pozdravem se tedy rozloučím se zemřelým a opouštím dům. Jsem překvapen, že i přes působení misionářů a křesťanskou víru místních lidí, je mezi nimi tato stará tradice stále živá.

Na pohřební slavnosti. Příprava jídla na jednu z mnoha hostin. Oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Následující den nemohu ani dospat. Průvodce mi, jak slíbil, zařídil pozvání na tradiční pohřební rituál (tomate). Jsem zvědav na průběh tohoto obřadu. Neuvidím ho celý, pohřby většinou trvají několik dní, ale průvodce slibuje návštěvu v ten nejzajímavější den. Ráno se tedy přesouváme do vesnice, kde se pohřeb odehrává. Před vesnicí je silnice částečně uzavřena a postávají zde místní muži, kteří organizují příchozí návštěvníky. Není jich vůbec málo. Jedná se o pohřeb relativně bohatého muže a tak je pozváno mnoho hostů. Okolo domů, kde se slavnost odehrává, je postaveno několik dočasných bambusových pavilónů, kam si hosté sedají. Ještě než se tak ale stane, předávají dárky pozůstalým a jsou jimi přivítáni. I já s průvodcem předáváme malý finanční dar, následně jsme uvítáni a můžeme se oslavy zúčastnit. Usedám v jednom z pavilónu mezi ostatní hosty. Dostávám čaj a malé sladké koláčky, které jsou pečeny jen pro tuto příležitost. Nad vchodem jednoho z tongkonanů je vystavena velká barevně vyzdobená rakev, kde leží zesnulý. Před domem je rozlehlé místo, kde se bude odehrávat nejdůležitější část pohřební oslavy. Ale ještě nenastal ten správný čas. Stále přicházejí další a další hosti. Vyhrává hudba a do toho občas jeden z mužů vybavený megafonem představuje význačné hosty. Pozůstalí jsou od hostů lehce k rozeznání. Jsou totiž v černém. Zdánlivě se nic neděje. Lidé střídavě přicházejí a odcházejí, posedávají v pavilónech, popíjejí, baví se. Čas pomalu plyne až do chvíle, kdy před tongkonan přivádí několik mladých mužů vodní buvoly. Nastává důležitý okamžik slavnosti, upozorňuje mě průvodce. Tito buvolové nyní budou zabiti na počest zesnulého. Jejich duše budou následovat duši zemřelého do posmrtného světa puya a pomáhají mu se tam dostat. Cesta to není jednoduchá, je potřeba překonat stovky řek a horských údolí. Bez duše silného buvola je to nemožné. Musí dovést duši zemřelého až do cíle, do puya. Průvodce je naprosto vážný, když mi toto vysvětluje. Vždyť je sám Toradža a tento rituál je součástí jeho života. To čemu věří. Mladíci shromáždili několik buvolů a chvíli vyčkávají. Zvíře musí být zabito jednou ranou nožem. Buvolové snad tuší co je čeká a jsou neklidní. Jeden muž vždy drží zvíře za provaz a snaží se ho zklidnit. Druhý jednou ranou nožem zvířeti protíná hrdlo, z kterého se okamžitě valí krev. Zvíře padá do kaluže krve a umírá. Všichni místní tyto okamžiky vážně sledují. Na mě působí naprosto surrealistickým dojmem. Nejsem schopen slova. Mladící takto postupně porážejí jednoho býka po druhém. Nakonec je jich zabito více jak deset kusů. Jejich počet musí odpovídají společenskému postavení zemřelého a není nic neobvyklého, že rodina je pohřbem naprosto finančně zruinována. Indonéská vláda se snaží tento zvyk omezit, takže dnes se již nezabíjí tolik zvířat jako v minulosti, kdy jsou známy případy zabití sto i více kusů. Mrtvým buvolům jsou odebrány rohy, kterými je posléze ozdoben tongkonan. Pro místní slavnost vrcholí. Následně je zabito také několik prasat, jejichž maso se vaří a nabízí hostům slavnosti. Já s průvodcem odcházím. Dozvídám se, že hlavní část pohřbu již proběhla. Ještě je potřeba odnést rakev se zesnulým a uložit jeho ostatky do připraveného hrobu. Ten je tradičně připraven někde ve skalách.

Figurky tau tau stojici před hroby v Lemo. Oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Další den se na takové hroby jdeme podívat. Blízko vesnice Lemo je kolmá skalní stěna, která byla v minulosti velkým hřbitovem Toradžů. Té nejvyšší kasty. To se jednoduše pozná podle toho, že hroby jsou vyzdobeny dřevěnými figurkami tau tau. Díky vysoké ceně za jejich výrobu byly výsadou nejvyšší kasty. Pro každého zemřelého byla vyrobena figurka, která ho doprovázela na cestě z místa pohřební slavnosti na místo pohřbení. Zde byla následně umístěna před samotný hrob a shlíží k živým lidem. Do napřažené ruky mohou být dávány obětiny. Tradice těchto figurek je novějšího data, historikové předpokládají, že vznikla až v 19. století. V Lemu jsou k vidění desítky těchto figurek. Hezky vyřezané, malované. Nemají za úkol zobrazit skutečné rysy člověka, pouze jeho pohlaví. Ve skále je vidět mnoho vysekaných hrobů. Ty jsou určeny vždy pro celé rodiny a ke každé hrobce patří jedna galerie, kde stojí tau tau. Zvyk pohřbívat nedostupně ve skalách je také novějšího data. Původně Toradžové ukládaly své mrtvé v dřevěných rakvích ve tvaru lodí do jeskyní nebo je zavěšovaly na různé skalní útesy. Poněvadž ale byly tyto hrobky lehce přístupné, docházelo k jejich poškozování a tak se následně vyvinul zvyk ukládat zesnulé do těžko přístupných míst, kde jsou hroby více chráněné. Ještě u jednoho zvyku je potřeba se zastavit. Jestliže nastala smutná událost, že zemřelo malé dítě, které ještě nemělo vyrostlé zuby, nemohlo být uloženo do klasického hrobu, ale pohřbívalo se do kmene stromu. V něm byl vyříznut otvor, kam se nemluvně postavilo a následně byl otvor zakryt kůrou či jiným materiálem. Toradžové věří, že jak strom dál roste a otvor zarůstá, že se dítě postupně vrací zpět do lůna přírody.

Rýžoviště, oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Po několika dnech putováním okolo Rantepaa začínám již být trochu unaven posmrtným životem Toradžů. Rozhoduji se, že potřebuji změnu. Kupuji si jízdenku na autobus do města Mamasa a odjíždím. Obě města jsou od sebe vzdálené vzdušnou čaru jen 80 kilometrů, ovšem žádná přímá a sjízdná cesta je nespojuje. Autobus jede značnou oklikou a na cestě trávím celý den. Poslední úsek, stoupání do hor u Mamasy po kamenité silnici je po celodenní jízdě opravdu utrpením. Když za tmy vystupuji, jsem neskonale šťasten, že už mám cestu autobusem za sebou.

Krajina na cestě z městečka Mamasa do Rantepao. Oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Údolí Mamasa se stejnojmenným městem je často nazýváno jako západní Tana Toraja. Důvod je prostý. Žije zde stejné etnikum jako v okolí Rantepaa. Na pohled se ale obě oblasti dost liší. Architektura domů je zde v Mamase jiná. Střechy domů nemají typický prohnutý tvar, naopak jsou rovné a tvořené masivními dřevěnými trámy. Tradiční slavnosti a pohřby zde sice také přetrvaly, ale jejich oslavy nejsou tak pompézní jako na východě u Rantepaa. Zřejmě je to způsobeno horami, které obě oblasti od sebe oddělují. Přes hory nevede žádná silnice, která by přímo spojovala Mamasu a Rantepao. Jsou zde jen pěší cesty, po kterých se vydávám. Čeká mě 66 kilometrů, než z Mamasy dojdu do vesnice Bittuang, odkud již funguje veřejná doprava do cílového Rantepaa. Cesta je příjemná, za Mamasou vede údolím mezi kopci. Říčka po levé straně příjemně zurčí a já mohu pozorovat rýžoviště v okolních kopcích. Zdravím se s místními, které občas potkávám. Z jejich odpovědí vyrozumím, že oblasti východních Toradžů okolo Rantepaa říkají Tator a tak časem již sám odpovídám, že jdu do Tatoru. Provázejí mne přátelské pozdravy a přání šťastné cesty. Prý bude dlouhá. Zatím mi to tak nepřijde. Jde se mi dobře. Cesta je široká. Zřejmě se jedná o v minulosti rozestavěnou silnici, která měla spojit Mamasu s Rantepaem a nebyla nikdy dokončena. Bez problémů by zde projelo auto. Po rovném začátku začíná cesta stoupat do kopců. Řeka zmizela někde pode mnou a já pomalu šplhám vzhůru. Rýžová pole se střídají s džunglí v závislosti na tom, zda je zde nějaký dům či procházím neobydleným úsekem. K poledni docházím do vesnice Lombonan, kde je několik prostých dřevených domů. Místní mě mile vítají a tak u nich chvíli odpočívám. Jedna z žen mi nabízí nudlovou polévku, kterou s díky přijímám. Po chvíli musím pokračovat. Platím za jídlo a pokračuji do kopce. Zdá se nekonečný. Až někdy odpoledne se dostávám na vrchol do sedla. Jsem na nejvyšším místě, teď už půjdu jen z kopce. Mám radost. Nevěřícně okukuji zrezivělý a zapomenutý náklaďák, který je zaparkován na tomto nejvyšším bodě. Navíc jeho sklápěčka je stále naložena pískem. Je to jak záběr z jiného světa. Čas ale běží a tak i já se rozbíhám z kopce. Cesta se postupně zužuje až je z ní jen malá pěšina. To ale nevadí, jde se mi po ní dobře. Úsek, kterým nyní procházím, moc osídlený není. Nejsou vidět žádné vesnice. V pozdním odpoledni se najednou přede mnou objevuje dřevěný kostel. Signalizuje větší vesnici. Přicházím do Timbaanu. Už je čas, za chvíli se setmí. Ve vesnici je noclehárna, na turisty jsou zde již zvyklí a tak mě místní nasměrovávají. Přijde mi, že se vesničané složili a postavili společně dům, kde turisty ubytovávají. Kromě jednoduchých pokojů se nabízejí, že mi uvaří i večeři. Co víc si mohu přát. Vyzvídám, kolik turistů k nim do vesnice přichází, ale nikdo to pořádně neví. Snad několik týdně. Dnes jsem zde ale rozhodně sám. Sedím před domem a pozoruji, jak se místní chodí mýt k potoku. Všichni pospíchají, neboť za chvíli padne tma. Není zde elektřina, takže co se nestihne za světla, se musí odložit na zítra. Mají sice petrolejové lampy a baterky, ale to je vše zbytečně drahé, a tak se snaží maximum udělat za denního světla. I má paní domácí se snaží dovařit jídlo co nejrychleji. Dostávám rýži s kuřetem a kari omáčkou. Současně se mnou jí i zbytek rodiny, ale ty si dávají jen ryží a omáčku. Bez masa. To je pro ně zbytečně drahé. Setmělo se a všichni jdou spát.

Návrat z pole. Oblast Tana Toraja. Sulawesi,  Indonésie. Ráno se naopak vstává velmi brzo. Místní stávají s příchodem světa. Já si trochu přispím, ale ne moc. Čeká mne další den cesty a je potřeba vyjít brzo. Cesta vede stále více z kopce, než do kopce, což je příjemné. Tato část údolí je více osídlena, často míjím pole s ryží. Ale také vidím, jak podél cesty místní suší kávu a hřebíček. Pole s těmito plodinami nevidím, ale musí tu někde být. Zřejmě v bočních údolích a nebo za hradbou stromů, které cestu často lemují. V poledne se zastavuji ve větší vesnici Bau. Rozesmutním místního staříka, který mě láká na návštěvu k sobě domů. Sice přijímám, ale jen na chvíli. Přemlouvá mě, abych přenocoval v jeho domě. Musím ale pokračovat, ještě mne čeká půlka naplánované cesty. K večeru přicházím do dnešního cíle – vesnice Paku. Opakuje se situace ze včerejška – malý hotel, večeře, odpočinek a spánek. Třetí den mě zbývá již pouhých 16 kilometrů chůze a tak nespěchám. Po ránu je mi nabízen odvoz jeepem, ale odmítám. Chci ujít cestu celou, třebaže se zdá, že mne již nič novým nepřekvapím. Ale to se pletu. Cestou potkávám několik mladíků, kteří jsou vyloženě rozjaření. Prostě veselost sama. Po kratší diskusi se jejich tajemství dozvídám. V kanystrech nesou do vesnice palmové víno nazývané balok. To se získává z některých palem. Je třeba naříznout místo, kde rostou plody, a zachytit vytékající sladkou šťáva. To je ono víno. Není mi úplně jasné, kde se v tom bere alkohol a ani oni mě to nejsou schopni vysvětlit. Zřejmě za to může kombinace sladké šťávy, tepla a kvašení, které rychle nastává. Víno jim velice chutná a tak cestou řádně upíjejí. Mají krásné „sklenice“ – useknuté kusy tlustého bambusu. Přepážky ve stonku tvoří dno, takže vzniká přírodní vysoká sklenice o docela velkém objemu. Když prozrazuji, že jsem toto víno nikdy nepil, je mi okamžitě jeden bambus nalit. Očekávají moji reakci a tak je nezklamu. Říkám, že víno je dobré, a je to pravda. Chutí mi připomíná trochu náš burčák. Prošel jsem zkouškou, tak mi okamžitě dolívají. Na chvíli se s nimi zdržím, pomalu s nim dojdu do vesnice, kde je řádně posilněn a s úsměvem na rtech opustím. Mám před sebou poslední kilometry. Lehce je zdolávám a kolem poledne již sedím v malém autobusu. Odjíždím zpět do Rantepaa a následně oblast Tana Toraja opouštím. Cesta pro tentokrát skončila.

Podle legendy Toradžové do své současné země přijeli na lodích až z oblasti Kambodže. Proto také střechy jejich domů připomínají tvarem loď a domy jsou orientovány severním směrem – směrem k zemi jejich předků. Tradiční náboženství se nazývá Aluk To Dolo – volně můžeme přeložit jako „Cesta předků“. Náboženství je rozsáhlý mix kultu předků, mýtů a rituálů. Rituály se původně zabývaly nejen posmrtným životem, ale i událostmi během života samotného. Působením křesťanských misionářů byla ovšem tato část náboženství opuštěna a posmrtné rituály a pohřby získaly ještě větší význam než v minulosti.



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2024, design by KamData [Privacy]