Asmat.cz » Cestopisy » Myanmar (Barma) » Myanmar (2000)

Myanmar (2000)

Na letišti v Yangonu

Malá stupa na cestě k posvátné stupě v Kyaiktiyo. Myanmar (Barma). Navečer přilétáme do Yangonu, hlavního města Myanmaru (dříve se Yangonu řikalo Rangun a Myanmaru Barma). Ani to nevypadá jako nějaké mezinárodní letiště, spíše jako lepší provinční. Ale je to tak, vítají nás imigrační úřednice Myanmaru, takže jsme tu správně. Snažíme se úřednici vysvětlit, že zde budeme o jeden den déle, než je platnost našeho víza, ale blahoslaveně mávne rukou "No problem" a posílá nás ke svým kolegyním, kde probíhá povinná směna peněz. Ano, je to tak. Na letišti si musíte po příletu směnit minimálně 200 USD, za které nedostanete normální měnu kyat, ale dostanete speciální bankovky FEC (foreign exchange certificate), které mají kurz k dolaru 1:1 a těmito penězi správně máte platit po celé zemi. Ve skutečnosti to funguje trochu jinak - ve FECech se platí hotely, vlaky, turistické atrakce (vstupu do památek, průvodci) a zbytek (tj. hlavně autobusová doprava a jídlo) se platí v kyatech. FECy na kyaty vám vymění v každém hotelu a nebo ve směnárnách (ty najdete v turisticky zajímavých lokalitách). A nejlepší kurz za FECy je v Yangonu a v Baganu - všude jinde je horší. Úřednice jsou úžasně úplatné - chcete-li směnit méně než 200 USD, za mírný "dárek" to není problém. Snažím se vyměnit DEM (je jich méně než 200 USD), tak za dárek "pouhých" 50 DEM zamhouří úřednice oči, že měním méně než povinnou částku. Tak to se mi nelíbí, takže nakonec radši vyndávám další peníze, úřednice je evidentně rozladěna (já taky) a můžeme konečně z letiště vyrazit do města.

Bereme tágo, poněvadž se už začíná stmívat a na první pohled netušíme kudy kam. Je to přesně jak z nějaké knihy. Nejdříve s řidičem jen tak plkáme o Barmě, pak se zeptá, jestli nechceme směnit FEC na kyaty, že zná dobrýho směnárníka (jak to, že všichni taxikáři jsou veksláci) a nakonec zda místo do hotelu nechceme odvézt na vlakáč, že bysme stihli strašně výhodnej noční vlak do Mandalay. No tak stejně jedeme do hotelu, který nejsou v Yangonu vůbec levný, nakonec platíme za pokoj pro 3 celkem 8 USD a to máme celkem štěstí, že jsme takhle levně pořídily.

Posvátný kámen u vesnice Kyaiktiyo

Posvátná stupa v Kyaiktiyo. Myanmar (Barma). Ráno okamžitě opouštíme město. Ještě za tmy vyrážím na autobusák, odkud chceme jet na jih do malé vesnice Kyaiktiyo. Ta je zajímavá tím, že v kopci nad městem se nachází na hraně skály pozlacený kámen se stupou - jedno ze 3 svatých míst pro myanmarské budhisty. Po mírném dohadování nad cenou jízdenky vyrážíme. Projíždíme širokými bulváry Yangonu s nádhernou koloniální architekturou a už následuje venkov, spousta rýžovišť, zřejmě projíždíme deltou nějaké řeky (a nebo se jedná už o blízké moře), všude kolem silnice je vidět samá voda a spousta lidí na loďkách. Silnice není zase až v tak strašném tvaru, jak jsem se obával, takže už někdy po poledni jsme v cílové vesnici. Teď už zbývá se jenom dostat na 12 kilometrů vzdálený kopec a budeme u posvátného kamene. Ale je po poledni a vypadá to, že nikdo z místních na kopec už nebude chtít jet. Ještě je zde varianta pronajmout si celý náklaďák a nechat se tam odvést. To se nám moc nechce, kapacita náklaďáku je celkem velká a platit za všechna místa... Nakonec volíme kompromis. Přijíždí skupina italských turistů, kteří si pronajímají auto, takže se k nim přidáváme. Platíme sice víc, ale ne zase tolik jako když bychom jeli sami. Jedeme údolím, cesta celkem slušně stoupá. Asi tak po 30 minutách dojíždíme na malé parkoviště, odkud se pokračuje pěšky. Pomalu vyrážíme, je to fakt krpál, celkem teplo, jít moc rychle nejde. Jestli nechcete, nemusíte chodit. Stačí si objednat nosítka a místní chlapci vás až na vrchol vynesou. Takhle míjíme jedno místního zbohatlíka, který nesen nám blahoslaveně kyne. Po chvílí už v dálce před sebou vidíme onen kámen. Pomalu se k němu přibližujeme. Ještě než vstoupíme do komplexu kláštera, v jehož nitru se kámen nachází, platíme 6 USD jako turistické vstupné. Konečně jsme na vrcholu. Je to fakt úžasný - skalní stěna a na její hraně ohromný kámen, který se musí co chvíli zřítit dolů. Ale on tam drží! A ještě ho místní lidé natřeli na zlato a na vrchol umístili malou stupu. Přicházíme blíž a pozorujeme modlící se mnichy. Klečí před kamenem, zbožně se ho dotýkají a přeříkávají svá modlitby. Vůbec se nenechávají naší přítomností rušit, jsou zabráni do svých modliteb. Obcházíme kámen ze všech stran, pořád nemůžeme pochopit, že kámen nespadne. Pokukujeme po okolních kopcích, v dálce je vidět nějaká vesnice a samozřejmě je všude kolem spousta zlatých stup. Ne nadarmo se Barmě říká "Zlatá země". Pomalu se chystáme vrátit, cestou na vrchol nakukujeme do obchůdků po cestě a vidíme, že sem ještě turistický ruch v plné míře nedorazil. Obchůdky obsahují různé svaté předměty, které si zde mohou Barmánci koupit při své pouti ke zlatému kameni. Vidíme různé kůže, zvířecí rohy a lebky, různé lektvary v lahvičkách, občas ani netuším co vlastně vidím.

Ležící Budha v Pegu

Ležící Buddha v chrámu v Shwethalyaung v Bago. Myanmar (Barma). Další den opět měníme stanoviště. Přesouváme se opět blíže k Yangonu, do města Bago (dříve Pegu). Další z historických míst v Barmě známé svým ohromným ležícím Budhou. A také je zde mnišská škola, která prý hostí přes tisíc žáků - však jich také ráno bylo plné město, kdy mniši obcházejí obyvatele města a žádají je o jídlo na celý den. Barma je hodně nábožensky založená země, kde každý stráví v mládí několik let v klášteře, takže každý má mladé mnichy v úctě a dává jim jídlo. Jinak je zde také spousta pagod. My ale vyrážíme za Shwethalyaung Budhou, který je opravdu majestátní. Příjemný usměv, poloha ležmo a ty míry - délka 55 m, výška 16 m. Je o 9 metrů delší než známý ležící Budha ve Wat Pho v Bangkoku, ale je o 19 metrů kratší než nejdelší ležící Barmský Budha nalézající se ve městě Dawei.

Jezero Inle

Tradiční pádlování nohou na jezeru Inle. Myanmar (Barma). Další den následuje noční přesun. Jedeme autobusem do střední Barmy do okolí jezera Inle. Jedná se o nádhernou náhorní plošinu, kde uprostřed hor (skoro to vypadá jako ústí nějaké mega sopky) leží jezero Inle. Centrem je vesnice Nyaungshwe, kam směřují naše první kroky. Po ubytování v hotýlku se první den projíždíme po okolních vesnicích na kole. Další den vyrážíme na výlet po okolních vesnicích, které jsou v kopcích. V rovině okolo jezera žijí lidé národnosti Intha, což jsou potomci Barmánců, kteří sem přišli před dávnými lety s jižní Barmy. Naproti tomu v kopcích žijí horské kmeny, zde většinou národnosti Pa-O. Bereme sebou průvodce, člověk se tu v těch jejich stezičkách nikdy nevyzná a pak se s místními ani nedomluví, čímž vznikají mezi námi zbytečné bariery. Takže vzhůru do kopců. Cesta pomalu stoupá a my dorážíme k první vesnici. Dozvídáme se, že místní vesnice jsou celkem bohaté, neb místní zde pěstují tabák, který se dobře prodává (no aby ne, když každý Barmánec permanentně kouří. Barma nejenom že veškerou produkci tabáku spotřebuje, ale ještě jí nestačí a musí cigarety dovážet). Průvodce nám ukazuje jak se tabák pěstuje a jak se následně pod ohromnými kameny suší, než putuje na trh. Postupujeme dále vzhůru až na vrchol hřebene, kde si dáváme polední odpočinek v malém klášteře. Malebný výhled do kraje umocňuje příjemnou atmosféru. Dozvídáme se, že v klášteře žije jeden mnich, který má dva novice, o které se stará. Ale to už zase pokračujeme v cestě. Jdeme pomalu po hřebenu, než začneme pomalu klesat k jezeru, odkud se vrátíme do vesnice do našeho hotýlku. Cestou potkáváme spoustu lidí, kteří jdou od jezera z trhu domů do svých vesniček. Každý nese neskutečně velké a plné nůše zboží, které horalé vyměnili za své zboží na trhu. Na jednom místě posedává skupina žen, tak se u nich zastavujeme. Dozvídáme se, že jsou z kmene Pa-O, což se také pozná podle jejich černých halen, který jsou pro tento kmen typické. Na hlavě místo šátků mají stočené ručníky různých barev. Snažíme se s nimi skrz našeho průvodce komunikovat, trochu je fotíme, ženský se furt chichotaj. Zvedáme jejich nůše, jsou neskutečně těžký, nechápu, jak je můžou nosit. Za chvíli dochází skupina mužů, kteří jsou zřejmě taky veselá kopa. Furt se smějí, něco vykládají, pak ukazují na nás a nakonec nás zvou k nim do vesnice, ať tam s nimi několik dní zůstaneme. Průvodce začíná být poněkud nervózní, poněvadž přespávání v domorodých vesnicích je v této části Barmy zakázáno a kdyby něco takovéhoto pro nás zorganizoval a byl udán vládní správě, přijde v lepším případě jenom o průvodcovskou licenci. Takže se s místními lidičky kmene Pa-O loučíme a zbíháme kopec až k jezeru, kde jedeme kus lodí až skoro do hotelu. Další den máme naplánovanou projížďku po jezeře. Takže si pronajímáme průvodce-lodníka a už to frčí. Zdejší jezero není příliš hluboké, je v něm i dost ostrůvků, kde jsou různé vesničky a tzv. vodní záhony - tj. umělé záhony na vodě, kde místní pěstují rajčata. Ano, je to tak, opravdu rajčata - k vidění jich tam byla kvanta. Dokonce nám někdo vykládal, že díky nadměrné zemědělské činnosti jezero pomalu vysychá. Ale nevím, jestli je to pravda. První zastávkou je ranní trh. Na začátku jsou samé turistické cetky, dost mne to nudí. Ale najednou zmerčím, že o kus dál je klasický domorodý trh, kde se scházejí místňáci z hor a lidé od jezera. Je tu neskutečný mumraj (a bohužel i dost turistů, včetně mě), spousta zajímavých etnických prodejců Pa-O, jezerňáci Intha, spousta různobarevných obleků, prostě trh jak má být. Tak to se mi fakt líbí. Postupně během dne objíždíme zajímavá zákoutí jezera. A na závěr jedeme na rybáře. Ve středu jezera, kde je zřejmě i větší hloubka, se odpoledne objevují rybáři, kteří rozhazují své sítě (a nebo snad klece) na ryby. Do dnes nechápu, jak do toho něco mohou chytit. Ale věřím, že za ta století, co zde žijí, už mají tuto technologii dostatečně propracovanou. Ještě jednu zajímavostí mají lidé Intha od jezera Inle. A totiž tu, že při pádlování si pomáhají pravou nohou. Představte si, že stojíte na zádi pramice na jedné (levé) noze a že okolo pádla si obtočíte pravou nohu, která vám pomáhá zabírat. Myslíte, že se takto dá pádlovat a neutopit se? Dá, a lidé Intha to bravurně zvládají.

Za horskými kmeny v okolí Kalaw

Sušení čaje. Oblast okolo vesnice Kalaw. Myanmar (Barma). Další naší zastávkou je Kalaw, horské městečko asi tak 60 km západně od jezera Inle. Zde vyrážíme na vícedenní výlet po místních vesnicích. Jako průvodce si bereme místního Inda Charliho, kterému familiárně říkáme Náčelník (no vždyť také je náčelním naší mini-pidi expedice). Ještě se k nám přidávají 2 Francouzi. V plánu máme celkem 3 dny chodit, z toho dvakrát přespat někde v domorodé vesnici. Co o tom napsat? Prostě se to vydařilo. Náčelník byl skvělej, neskutečně ukecanej a společenskej, každou vesnici pobavil svýma řečma (do dnes nevím, co jim vykládal, třeba se bavili na náš účet), boural veškeré bariéry mezi námi a domorodci. Navštívili jsme celkem čtyři různá domorodá etnika - kmeny Palaung, Da Nu, Taung Yo a Pa-O. I neznalec dokázal mezi nimi poznat rozdíly. První den jsme spali v domě šamana, který pro celé okolí fungoval jako místní léčitel. Bylo neskutečné pozorovat jednoduchost, v jaké lidé žijí a jejich přirozenou spokojenost. Další den jsme zažili také věc nevídanou. Dorazili jsme na vlakové nádraží, kde se houfovali davy místních lidí-prodejců veškerého vypěstovaného zboží. A pravý mumraj nastal až přijel vlak. Jel směrem Yangon, tedy hlavni město, a byl plný překupníků, kteří nakupovali čerstvou zeleninu, ovoce, dřevo a květiny od vesničanů a po dopravě do Yangunu vše se ziskem prodávali. Nikdy jsem neviděla vlak tak naplněnej věcma jako zde. Asi tak po 15 minutové zastávce se vlak dal na další pomalou cestu směrem Yangon. Další den jsme spali ve vesnici kmene Da Nu. Neskutečně pohodová rodina, pohostinná a příjemná. To se ani nedá popsat. No a pak už byl poslední den, kdy jsme se vrátili do Kalaw.

Mandalay

Mahamuni Paya (Great Sage Pagoda) v Mandalay. Jedno z nejposvátnějších míst v Myanmaru. Myanmar (Barma). Další zastávkou byla světoznámá Mandalay, dřívější hlavní město. V centru města je ohromná pevnost, jejichž obranné valy s vodním příkopem jsou opravdu majestátní. Obvod pevnosti musí být několik kilometrů. Obejít ji je opravdu vysilující. Uvnitř býval královský palác, který shořel. Jeho obnovená replika působí smutným a opuštěným dojmem. I jinak pevnost zevnitř neláká tolik jako zvenku, poněvadž je v ní vojenská posádka a většina je nepřístupná. Ale Mandalay je jinak plná různých chrámů. Mandalayský kopec, kde je jedna stupa vedle druhé. Hned pod kopcem se nachází největší kniha - budhistická svatá kniha vytesaná do kamenných kvádrů společně doplněna malým chrámem. A pro Barmánce nedůležitějším chrámem je Mahamuni Paya - další ze tří svatých míst, které navštěvujeme. Chrám je v obležení lidí, kteří se tam chodí modlit. Je zajímavé, že pouze muži mohou dojít až k obrazu Budhy, kde se mu pokloní. Ženy se modlí bokem. V okolí chrámu je spousta krámků se suvenýry pro místní návštěvníky chrámu. Překvapivé je to, že i místní platí za vstup do chrámu (třebaže podstatně méně než my, turisti). Mandalay je i jinak celkem příjemné město, hlavně díky své pivnici, kam chodíme na dobré točené pivo (poprvé v Asii vidím opravdu točené pivo). Barmánci jsou opravdu zajímavej národ, který si libuje ve všech neřestech - kouří úplně všichni a snad už od narození, betel také žvýká kdo má ještě zuby a když je někdo movitý, tak ještě navíc i chlastá (tato zábava už není lidová, jako kouření a žvýkaní betelu) - v Barmě mají opravdu nálevny, kde kromě piva se místní vyžívali v tvrdém alkoholu.

V okolí Mandalay navštěvujeme několik zbytků starých měst Amarapura, Sagain a Inwa, ale za moc to nestojí. Jestli se něco povedlo, tak je to návštěva Mingunu, kde si jakýsi panovník snažil postavit jako hold sám sobě největší stupu na světě, ale díky jeho brzkému úmrtí bylo dílo nedostavěno. Na tomto výletu byla úžasná cesta lodí přes řeku, která trvala určitě něco přes hodinu. Pozorovat život na řece bylo fascinující. Jako přívozní lodě Barmánci používají malé plachetnice bez motoru. Zručnost, s jakou přejížděli řeku i s nepatrným větrem byla obdivuhodná - a když vítr nebyl, tak museli pádlovat. Je vidět, že spousta lidí je zde opravdu chudých, na nějaký motor neměli ani pomyšlení. Jinak i život na břehu řeky byl zajímavý - jak celé rodiny žily v malých člunech, jak neskutečně těžkou práci museli provádět, aby se uživili - ženy vykládající písek nebo dřevo z lodí, sekání ohromných špalků dřeva na malá polínka apod. A přitom ti lidé vypadaly spokojeně, více než někteří, kteří se točili kolem nás turistů.

Nat festival

Žena představuje medium, které v tranzu odpovídá na otázky. "Nat" festival. Myanmar (Barma). V okolí Mandalay jsme zažili ještě jednu událost. Spiritistický festival zvaný Nat festival (Nat Pue), který se koná každý rok začátkem srpna. To jsme si nemohli nechat ujít. Jednalo se opravdu o národní událost. Akce se konala ve vesnici Tung Pyale a sjížděli se tam opravdu davy lidí nejenom z okolí Mandalay, ale z celé země. Na první pohled to vypadalo jako naše matějská pouť, spousta stánků s různou veteší, kolotoč pro děti, občerstvení, ale pak jsme nalezli svatyni, kde místní v naprostém šílenství tancovali v rytmu šíleně dynamický hudby a dávali obětiny nějaké sošce u oltáře. A kapela hrála a lidi tancovali - nejdrsnější tam takhle vydrží i několik dní. Samozřejmě někteří z tanečníků byli kvalitně posilněni různými nápoji. Ale ani toto nebylo centrum festivalu. To se skrývalo ještě o kus dál, kde jedna celá část byly stánky, kde vždy byla kapela a osoba, která fungovala jako médium pro spojení s osobami na "druhé straně", tedy již zemřelými. Vždy přišlo několik lidí, kteří mediu zadali své otázky (a zaplatili), kapela začala hrát naprosto šílenou agresivní hlasitou hudbu, medium se dostalo do transu a na otázky mělo získat odpověď. Bylo to opravdu zajímavý pozorovat. Některá média začala během tance, kde se snažila dostat do transu, vyhazovat vybrané peníze, či různě pokřikovat. Zajímavostí ještě je, že jako média tam fungovaly staré dámy a nebo transvestisté.

Hsipaw a Pyin U Lwin

Bawgyo Paya - jedná se chrám v tradičním Shanském stylu. Okolí vesnice Hsipaw. Myanmar (Barma). Děláme si pár denní výlet severovýchodním směrem do městeček Hsipaw a Pyin U Lwin. Jedná se opět o městečka v horách, kde se celkem poflakujeme. Hsipaw je součástí tzv. Shan státu (Barma je federativní stát), která získala relativně větší suverenitu oproti jiným státům. To se projevuje tím, že Shan stát má vlastní armádu - Shan State Army. Jeden den se jdeme cournout lehce po okolních vesnicích a další den jedeme na kolech si prohlídnou Shanský chrám v nedaleké vesnici. Cesta vede příjemně údolím mezi kopci a rýžovišti. Zastávka v Pyin U Lwin má jeden důležitý důvod. K dopravě po městě se zde používají kočáry tažené koňmi. Je to fascinující, jediné místo v Barmě kde jezdí kočáry jak ze začátku našeho století a fungují jako součást toho, čemu mi říkáme městská hromadná doprava. Poprvé (a asi naposledy) v životě jsem jel kočárem.

Budhistický zázrak Bagan

Blížíme se k Baganu, největším historickým lákadlem Barmy. Spolu s chrámy Angkoru v Kambodže a Brobodur v Indonésii je Bagan v Barmě řazen k největším stavebním památkám Jihovýchodní Asie. Původně zde bylo vystaveno mezi 11 až 13 stoletím na 4000 chrámů a stup na rozloze cca 10x10 km. Do dnešní doby jich zbylo kolem 2000, z nichž některé už jsou naprosté ruiny. Je to fascinující návštěva. Ráno na kole vyjíždíme z nejbližšího městečka a jedeme pomalu směrem k tomuto archeologickému nalezišti. Pomalu se začínají objevovat první stupy. Postupně přibývají další a další. Vylézáme na jednu a kam až oko dohlédne vidíme v této skoro rovinné pouštní krajině samé chrámy či stupy. Je jich opravdu hodně. A přitom je každá unikát. Ne že by se sobě nepodobaly, ale říci, že jsou všechny stejné, to rozhodně nejde. Mezi spoustou stup je zde rozhodně několik naprosto vyjímečných chrámů, z nichž některé mají zlacené věže. Projíždíme krajinou celkem tři dny, než máme chrámů dost. Je zde i atypické klima - až pouštní sucho a vedro. Hezké je také pozorování ruin při západu slunce, kde krajina dostává hezký načervenalý nádech.

Zpátky v Yangonu

Po skoro čtyř týdnech se vracíme do Yangonu. Zbývají nám dva poslední dny v Barmě. Trávíme je couráním po hlavním městě, kde navštěvujeme třetí ze tří svatých míst barmských budhistů, což je Shwedagon Paya. Ohromná stupa skoro v centru města postavená na menším kopečku je dominantou města. A pro barmánce má i svůj náboženský význam. Jako na každém nábožensky důležitém místě i zde je spousta lidí, kteří se zde modlí. Vlastní pagodu tvoří ohromná pozlacená stupa, která je ve špičce zdobena nejenom zlatem ale i spoustou drahokamů. Okolo stupy, kromě spousty altánků a chrámu s Budhami, jsou i sošky, které představují dny v týdnu a podle toho, kdo se kdy narodil, se chodí ke své sošce modlit (ty sošky symbolizují i planety). Překvapivá je i přítomnost mešity, kterou jsme objevili kousek od našeho hotelu a spousta muslimů, kteří se v poledne okolo ní srotili. Přece jenom vliv blízké Bangladéše nelze pominout. A právě tam se nyní chystáme. Takže vzhůru na letiště a do Bangladéše.

Itinerář cesty

Yangon [1 den] -> Kyaiktiyo [1 den] -> Bago [2 dny] -> Inle Lake [3 dny] -> Kalaw [4 dny] -> Kalaw -> Mandalay [1 den] -> Mandalay [3 dny] -> Hsipaw [3 dny] -> Pyin U Lwin [1 den] -> Pyin U Lwin -> Mandalay [1 den] -> Mandalay [1 den] -> Bagan [5 dnů] -> Yangon [2 dny]



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2014, design by KamData [Privacy]