Naprosto šílená hlasitá hudba. Bubeník stále zrychluje a zesiluje údery do svých bubnů. Žena, která tančí na pódiu, upadá do transu a něco zběsile vykřikuje. Diváci jsou u vytržení a doslova ji visí na rtech. Náhle vše ustává. Žena se pomalu vrací do reality, hudebníci přestali hrát a odpočívají. Diváci jsou spokojeni. Duch se spojil s ženou-médiem a odpověděl na to, co diváci chtěli vědět.
Při návštěvy Barmy (Myanmaru) se člověk nestačí divit. Vše nasvědčuje tomu, že všichni lidé jsou zde buddhisté. Ráno dávají rýži mnichům, při návštěvě buddhistických chrámů s radostí přispívají finančními dary, každý mladý muž byl několik let v buddhistickém klášteře, prostě nic nenasvědčuje tomu, že by to mohlo být jinak. A přece je. Mnoho lidí, kromě toho že jsou buddhisté, udržuje i staré animistická zvyky, které zde byly před příchodem Buddhova učení. Touto starou tradicí je víra v tzv. nat. Nejlépe asi toto slovo přeložíme termínem duch. Jenom na okraj, předpokládá se, že slovo nat vzniklo ze slova natha, které v jazyce Pali-Sanskrit znamená pán či strážce. Jak již bylo zmíněno, toto učení bylo původně animistické – spojené se stromy, horami, jezery a dalšími přírodními úkazy. To se postupem doby vyvinulo do stavu, kdy Barmánci přisuzují duchům schopnost získat moc nad daným místem či osobou.
V minulosti, před příchodem krále Anawrahta k moci v Baganu v 11. století, bylo běžné stavět malé chrámy, které byly zasvěceny duchům země. Současně byly stavěny i větší chrámy, které byly zasvěceny duchům vyšším stupňů. To se vše ale změnilo s tím, že král Anawrahta chtěl zavést buddhismus jako jediné statní náboženství. Víru v tyto animistické duchy zakázal. Ale nebylo mu to nic platné, místní se této své tradiční víry odmítli vzdát a k buddhismu v té době zaujaly chladný postoj. Když král viděl, že není úspěšný, povolil zobrazování duchů v buddhistických chrámech a sám nechal přenést obrazy 36 duchů z chrámu na hoře Mt Popa a zobrazit je na nejnižší úrovni buddhistické stupy Shwezigon v Baganu. Tento postup zafungoval a lidé nakonec buddhismus přijali. Stav, kdy je ve svatyních zobrazen současně Buddha i duchové, se udržel až do dnešních dní. Buddha je zobrazován na nejvyšší úrovni a pod ním různí duchové. Místní říkají, že Buddhu zobrazují pro své další životy, kdežto duchy pro pomoc řešení problémů v životě současném.
Tento kult duchů se v dnešní době kromě jejich zobrazování ve svatyních či přinášením obětin veřejně příliš neprojevuje. Až na okamžiky, kdy místní pořádají nat festivaly (nat pwes), kdy se snaží duchy vyvolat a přilákat na místo konání. Těchto festivalů se koná po celé zemi několik do roka, ale nejznámější a největší je festival konaný ve vesnici Taungbyone vždy začátkem srpna. Tento festival zná snad každý obyvatel Barmy a v době jeho konání vám o něm každý řekne. Nejenom to, když budete cestovat do města Mandalay, mnoho místních, které cestou potkáte, pojede právě na tuto událost. Vesnice Taungbyone totiž leží pouze pár kilometrů od známé Mandalay a tak každý musí tímto městem projet. Dnem i nocí jezdí picku-py ověšené neskutečnými hrozny lidí od Mandalayské hasičské zbrojnice na okraj Taungbyone, kde se na volném prostranství vše odehrává. První dojmy po příjezdu jsou velmi smíšené. Když pomineme davy lidí, jsou k vidění různé kolotoče, houpačky a jiné atrakce pro děti. Působí to jak nějaká naše pouť. Není ale nic jednoduššího než se nechat pohltit davem a sledovat jeho proud. Kolotoče vystřídaly stánky s cukrkandlem a jinými sladkostmi, vedle někdo nabízí smaženou rýží a k pití pivo. Alkohol tu překvapivě vůbec teče proudem. Dav ale směřuje k malé svatyni, odkud se ozývá hlasitá hudba. Uvnitř je skoro k nehnutí, kapela hraje jak o život a lidé divoce křepčí. V čele svatyně je malý oltář, ke kterému se snaží všichni dostat a položit tam květiny, které drží během tance nad hlavou. Nevěřícně pozoruji tu melu. Kapela zrychluje, přijde mi, že rychleji už snad ani hrát nemohou, ale oni vždy dokáží ještě o trochu zrychlit. Lidé tančí také rychleji a rychleji. Najednou je ticho, krátká pauza, bubeník „lapá po dechu“ a jede se nanovo. Hudba, tanec, květiny a snaha položit je k oltáři.
Dávám se do řeči jedním z tanečníků, který právě odpočívá. Lidé se prý snaží uctít duchy položením květin u jejich oltáře. Hudba je důležitá, duchové ji mají rádi a pomocí ní jsou lákáni do blízkosti svatyně. Hudba tedy hraje nonstop dnem i nocí a vždy jsou zde lidé, kteří tančí. On sám už je tu několik dní a delší chvíli ještě neodpočíval. Když na něj nevěřícně koukám a ptám se, jak to může vydržet, tak se jen usmívá a z kapsy vytahuje láhev s kořalkou a mohutně si přihýbá. Ta mu prý pomáhá vydržet. Teď už chápu, proč se zde prodává tolik alkoholu a někteří tanečníci mají skelné oči. S pomocí hypnotické hudby a alkoholu se dostávají do transu, kdy vydrží hodiny a hodiny tančit. Muž si již zřejmě odpočinul a chystá se opět vyrazit do víru davu. Ještě mi ale stačí říct, že to hlavní jsem ještě neviděl. Když půjdu dál od svatyně, narazím na stany, kde se lidé pokoušejí duchy vyvolat a spojit se s nimi. Děkuji mu za informace, ale již mne nevnímá. Hudba a tanec ho vtáhly opět do své říše.
Opouštím svatyni a nechám se opět pohltit davem, který pokračuje již s menší intenzitou směrem, o kterém mluvil tanečník. Chvíli mám pocit, že musím jít špatně. Dostávám se na improvizované tržiště, kde se prodávají ryby, maso, zelenina, no prostě vše co je potřeba do kuchyně. Je úžasné, jaké spektrum nabídky je zde k vidění. Po projití tržištěm ovšem vím, že se blížím k cíli. Z dálky je opětně slyšet hudba. Za chvíli se již procházím mezi stany a trochu se rozkoukávám. U každého stanu sedí vlastní kapela. Základem každé kapely je bubeník, dále jsou k vidění hráči na různé gongy a xylofony. Ve většině případů mají kapely i zvukové aparatury a hudbu, která už sama o sobě je velice hlasitá, prohánějí přes zesilovače tak, že se její hlasitost nedá vydržet. Ale nikomu to nevadí. Všichni přece vědí, že duchové mají rádi hlasitou a rozmanitou hudbu a snaží se pro to udělat maximum. Většina původní barmské hudby, která vznikla v minulosti, je určena právě k lákání duchů. Jejím účelem je tedy duchy přilákat do stanu, kde hudebníci hudbu hrají. Ve stanu sedí po okraji diváci a uprostřed je malé podium, které je vyhrazenou člověku-médiu, který bude s duchem komunikovat. Je zajímavé že těmito médii jsou buď starší ženy a nebo mužští transexuálové. Diváci se s médiem dopředu dohodnou, co by chtěli od duchů vědět či prostě jen chtějí být chvíli v jejich přítomnosti. Za to médiu a kapele zaplatí dohodnutý finanční obnos a show může začít. Kapela začne hrát svoji hypnotickou hudbu. Médium na podiu tančí a zpívá a snaží se dosáhnout toho, aby duch, kterého přiláká hudba, vstoupil do jeho těla. V okamžiku, kde se tak stane, se medium dostává do transu, kdy šíleně křepčí, vykřikuje odpovědi na otázky a nebo jinak dokazuje přítomnost ducha ve svém těle. To trvá různě dlouho, od desítek vteřin do několika minut, kdy na konci médium vyčerpáním padá na podlahu stanu a kapela přestane hrát. V tu chvíli se médium vrátilo do normálního života a duch jeho tělo opustil. Nastává přestávka pro odpočinek. Diváci si vzrušeně povídají, zřejmě rozebírají odpovědi, které se dozvěděli, a nebo prostě jen tak hodnotí právě zhlédnutý zážitek. Pak se vše opakuje. Diváci se vymění, položí své otázky a vyvolání duchů může opět začít. Zajímavé je postavení těchto lidí-médií (nat-gadaw) v barmské společnosti. Třebaže jsou Barmánci vlastnostmi a výkonem medií fascinováni, tak schopnost být posedlý duchem je chápána jako vlastnost nevhodná a proto tito lidé žijí na okraji normální společnosti. Barmánci dokonce věří, že během lákání ducha může nastat situace, že ten nevstoupí do média, ale do náhodného diváka. To se pozná podle toho, že divák sám začne tančit a médium se nedostane do transu. Pro diváka je to velice nepříjemná situace a jestliže se nechce do budoucna stát sám mediem, musí podstoupit složitý obřad, kdy za pomoci buddhistických mnichů je z jeho těla duch vyhnán. Bez tohoto obřadu by měl do konce života stigma posedlosti duchem a normální společnost by ho mezi sebe již nepřijala.
Mě se naštěstí nestalo, že by do mého těla během pozorování produkce medií vstoupil nějaký duch, a tak jsem mohl festival bez následků opustit.
