Asmat.cz » Cestopisy » Etiopie » Za unikátní přírodou v národním parku Bale - Etiopie

Za unikátní přírodou v národním parku Bale - Etiopie

Průvodce mě najednou zastavuje a ukazuje do dálky. Pohledem těkám po pláni a najednou ho vidím. Před mnou běží etiopský vlk. Jedno z nejvzácnějších zvířat na této planetě. Přežívá ho posledních několik stovek kusů, z nichž polovina žije v národním parku „Bale Mountains“.

Národní park Bale Mountain. Jih,  Etiopie. Cesta začala ráno ve městě Shashemene. Při cestě z hlavního města Addis Abeba se jedná o poslední větší město, kterým se na cestě do národního parku Bale projíždí. Sem také vedla nová asfaltka, po které cesta rychle ubíhala. Vše se ale jak mávnutím kouzelného proutku změnilo. Asfalt vystřídal prach a pohodlí neskutečné natřásáni. Ani terénní auto, kterým jedu, nedokáže utlumit díry v uválcované silnici a neskutečně poskakuje. Vzdálenost 170 kilometrů, která mě dělí od vesnice Dinsho, kde je vstup do parku, jedu skoro celý den. Cesta je zajímavá. Tedy až na pocit, že natřásáním v autě přijdu o všechny kosti. Vede pláněmi, kde jsou ohromné pole, kde se pěstuje obilím. K vidění jsou překvapivě i kombajny, které v době sklizně ve velkém úrodu sklízí. K tomu malé vesničky, kde v hliněných chýších žijí Etiopané – zde převážně příslušníci etnika Oromo. Ti se v této oblasti většinou hlásí k islámu. Však se také postupně, jak cesta ubíhá k východu, objevují mešity a mizí křesťanské kostely. Přibližně ve dvou třetinách začne cesta konečně stoupat do hor. Jedna serpentýna střídá druhou, horko začíná střídat chlad, bezvětří vítr. Konečně se dostávám do vytoužených hor.

Pták, Národní park Bale Mountain. Jih,  Etiopie. Národní park Bale Mountains patří k méně navštěvovaným Etiopským národním parkům. Většina návštěvníků míří do dostupnějších hor Simienských. To je ale škoda, protože Bale jsou jedinečné. Na rozdíl od Simienek, kde jsou nádherné krajinné scenerie a minimum zvířat, tak v Bale je to přesně naopak. Scenerie nejsou tak impozantní, ale park dojem dohání velkým množstvím zvířat, ptáku a rostlin. Národní park v současné době slouží hlavně k ochraně ohrožených druhů, mezi které patří endemický etiopských vlk a horská nyala. Rozloha parku je 2400 kilometrů čtverečních a výškově je položen v rozmezí od 1500 metrů do 4400 metrů. Tento velký výškový rozptyl způsobuje velkou diverzitu jak krajiny, tak i flory a fauny, která je v parku k vidění. Park je navíc rozdělen skalním úbočím nazývaným Harenna, který jím prochází od západu k východu, na tři vegetačně odlišné oblasti. Severní oblast se nazývá Gaysay, kam patří i vesnice Dinsho se vstupem do parku. Zde jsou převážně louky a pastviny. Další oblast je náhorní plošina Sanetti, která je ve výšce okolo 4000 metrů přímo nad skalním úbočím Harenna. Vegetačně se tato oblast řadí mezi afroalpinské. Pod ním, o 1500 níže, se rozkládá třetí oblast, která se nazývá prales Harenna. Hustě zalesněná krajina, kde je k vidění mlžný a tropický prales.

Dinsho, Národní park Bale Mountain. Jih,  Etiopie. Do Dinsha, kde je správa parku, přijíždím až k večeru. Je potřeba vyřídit potřebné povolení a domluvit vše podstatné na další dny. To znamená sehnat průvodce, skauta a koně. Samozřejmě také domluvit trasu. Při rozlehlosti parku ho není možné za týden vidět celý a tak se s průvodcem dohaduji, že se budeme pohybovat pouze ve vyšších partiích parku, nebo-li nad úbočím Harenna. Navštívím tedy všechno kromě pralesu Harenna pod úbočím.

Horská nyala. Národní park Bale Mountain. Jih,  Etiopie. Náš týdenní trek začínáme pomalým odchodem z Dinsha, kde pozorujeme větší zvířata, která zde žijí díky dostatku potravy. Jako první mi průvodce ukazuje horskou nyalu (Tragelaphus buxtoni). Třebaže se jedná o ohrožený druh, který žije jen v Etiopii v přibližném počtu 3000 kusů, tak není problém ho spatřit a v klidu pozorovat. Laicky můžeme říct, že se jedná o horský druh antilopy. Nejedná se o žádné drobečky, dospělý jedinec může mít až 280 kg a výšku kolem 1.5 metru. Samce zdobí mohutné zakroucené rohy. Ty začínají růst mláďatům okolo pátého měsíce. Samci se od samic kromě rohů odlišují i barvou srsti, kterou mají podstatně tmavší a také v dospělosti mají na hřbetě a pod krkem „hřívu“. Po nyale bez problémů společně s průvodce pozorujeme další druh antilopy, tentokrát Menelikova bushbucka (Tragelaphus scriptus meneliki), což je místní endemický poddruh běžného bushbucka. Bushbuckové jsou znatelně menší ve srovnání s nyalou a tento poddruh je podstatně tmavší, když jej budeme srovnávat s bežným bushbuckem (Tragelaphus scriptus). Na rozdíl od nyal, které žijí po skupinách, se bushbuskové většinou pohybují osamoceně. Vyjímku tvoří samice s mláďaty. Pokračuji opravdu velmi pomalu v chůzi a za chvíli mám zase štěstí. V dálce běží prase bradavičnaté (Phacochoerus africanus). A není samo. Celá smečka včetně několika mláďat. Jsou pěkné plaché a tak se mě z daleka vyhýbají. Posledního většího savce, kterého pozoruji je opětně typ antilopy s názvem bohor reedbuck (Redunca redunca). Jsem z toho množství zvířat nadšen. Jsem na cestě pouze pár hodin a pořád je co pozorovat. Jak ale začnu opouštět částečně zalesněnou krajinu okolo Dinsha, začnou tito velcí savci mizet. Cesta začne pomalu šplhat do vyšších poloh a začne se měnit i ráz okolní krajiny. Začínají se pomalu objevovat vřesy či malé žlutě kvetoucí květiny připomínající naše slaměnky. To ale není všechno. Mezi těmito nízkými rostlinami se jako obr tyčí žluto-červeně kvetoucí bylina. Průvodce se u ní zastavuje a identifikuje ji jako red-hot poker (Kniphofia uvaria). Je příjemné, že cesta stoupá mírně, není tu žádný prudký krpál. Po okolí jsou všude vidět kopce, ale já jdu rafinovaně údolími mezi nimi. Cestou je zatím relativně dost vody – ať potůčku či jezírek a tak je zde život stále vidět. Zvířata vystřídali ptáci, kterých je zde nespočítaně. Nebyla by to Etiopie, kdyby alespoň polovina z nich nebyla endemická. Rozeznat endemickou kachnu od té naší evropské dokáže ale opravdu jen odborník. Průvodce se mi to snaží u jednoho jezírka vysvětlit, ale já to po chvíli vzdávám. Druhové rozdíly jsou pro mě příliš malé. Spíše mě potěší setkání s místními horaly, ke kterým v pozdním odpoledni přicházím. Mají postavené malé kulaté hliněné domy se střechou z trávy, kde vždy bydlí celá rodina. Kolem domů mají postavené kamenné či dřevěné ploty, kam zavírají svůj dobytek, pokud ho nemají na pastvě. Zvou mne dál a tak se u nich na chvíli zdržím. Vybavení domečku je velice prosté. Uprostřed je ohniště, kde se samozřejmě vaří. U něj jsou různě poskládané či zavěšené skromné zásoby jídla a výbava do kuchyně. Na jedné straně domu stojí postel rodičů, na druhé postel, kde spí namačkány všechny děti. Dům prostorem zrovna neplýtvá. Přemýšlím, čím se místní živí. Pole zde už k vidění nejsou, přeci jenom jsme už ve výšce okolo 3700 metrů. Musejí tedy chovat dobytek. Průvodce moji domněnku potvrzuje a říká, že jsme cestou také viděli mnoho stop po stádech. Přijde mi neuvěřitelné, že se tím dokáží uživit. Ale oni vypadají spokojeně. Ze začátku byli ostýchavý, ale teď jsou samý úsměv. Je ale čas pokračovat v cestě.

Etiopský vlk. Národní park Bale Mountain. Jih,  Etiopie. Noc byla studená. Myslím, že studená je slabé slovo. Jsem skoro na rovníku, ale ráno je na stanu jinovatka a v láhvi s vodou je led. Zimou jsme proklepal v noci několik hodin a tak už nedočkavě vyhlížím první sluneční paprsky. Konečně. Je bezvětří a slunce má ve svých paprscích nádhernou sílu, která mě rozehřívá. Prohřívám se a chystám na další cestu. Ta „překvapivě“ zase stoupá, ale mělo by se snad jednat o poslední výstup. Cesta totiž končí na náhorní planině Sanetti Plateau ve výšce kolem 4000 metrů. Ohromná pláň, většinou velmi rovná. Třebaže svítí slunce, zde je díky permanentnímu studenému větru pěkná zima. Jinak je ale plošina opravdu pěkná. Florou se její vegetace řadí k afroalpinské. K vidění je zde mnoho vřesovitých rostlin. Co ale dodává krajině magického rázu, to jsou obrovské rostliny se jménem giant lobelia (Lobelia rynchopatelum). Dorůstají do výšky 2-3 metrů, než započnou kvést. V době květu mohou mít až 9 metrů. Po odkvětu lobelia umírá a zbytky jejího mohutného stonku ještě několik let zdobí krajinu. Protože kvete pouze jednou, její květ vyprodukuje několik tisíc semen. Za zmínku stojí, že z neznámých důvodů, lobelie často kvetou najednou po ohromných skupinách. Odhaduje se, že během kvetení této jedné skupiny je vyprodukováno kolem 7 miliónů semen. Změna je zde k vidění i ve fauně. První překvapení se skrývá pod zemí. Že je v oblasti hodně myší, bylo vidět už v nižších partiích, kde bylo spousta myších děr. Zde na této náhorní plošině jich je řádově víc. Kam se podívám, je malá díra vedoucí někam pod zem. Ne všechny jsou zde od myší. Mnoho jich patří endemickému zvířeti s názvem giant molerat (Tachyoryctes macrocephalus), což je vlastně příbuzný krtka. Na náhorní planině Sanetti výskyt tohoto zvířete dosahuje úctyhodné hustoty 6000 kusů na kilometr čtvereční. Ke každé noře je vyhrabáno na 90 metrů chodeb, které mohou pokrývat rozlohu až 400m2. Díky těmto hlodavcům, se zde daří také Etiopskému vlku, pro kterého spolu s myšmi tvoří základ jídelníčku. Už se nemůžu dočkat, až vlka uvidím. Naléhám na průvodce, jestli něco nevidí. Celou cestu mi říkal, že zde na Sanetti jsou vlci k vidění běžně. Jen se usmívá a odvětí, že musím být trpělivý. Nakonec k večeru mám štěstí. Ukazuje do pláně, kde ho konečně v dálce vidím. Etiopský vlk (Canis simensis), zvaný také někdy Simienská liška, Simienský šakal či Abyssinianský vlk, v poklidu hrabe v hlíně a nenechá se ve svém počínání zatím rušit. Vychutnávám si tento okamžik. Pozoruji zvíře, které patří mezi nejohroženější na planetě. Přežívá posledních několik stovek tohoto Etiopského endemického savce, kde většina, kolem 300 kusů, žije právě zde, v národním parku Bale. Rezavý kožich s krásným huňatým černým ocasem, čumák podobný více vlku než lišce, ladné bílé spodní plochy kožešiny. Vzrůstem se nejedná o žádné velké zvíře. Samci mají v dospělosti kolem 16 kg, samice o 20% méně. V okamžiku, kdy mě vlk zbystří, všeho nechá a utíká pryč. Je velmi plachý. O tom se přesvědčuji ještě několikrát, když je pozoruji. Nedaří se mi k nim přiblížit na méně než 60 metrů. Při pozorováni vlků registruji fakt, že se většinou pohybují po dvojicích. Větší počet najednou jsem neviděl a vlky samotáře jsem zahlédl vyjímečně. Musím průvodce pochválit. Měl pravdu, zde na planině Sanetti je vlky opravdu možné vidět. Za zmínku z říše fauny stojí ještě malí savci druhu „hyraxes“, což je obdoba našich divokých králíků. Nejsou k vidění často, ale v oblasti skal je potkáte skoro určitě.

Jezero Garba Guracha. Národní park Bale Mountain. Jih,  Etiopie. Čas mě tlačí a tak musím uvažovat o návratu. Obcházím nejvyšší kopec v národním parku Bale Tullu Deemtu (4377m) a scházím z náhorní plošiny Sanetti. Přespávám u jezera Garba Guracha, kde je přírodní scenerie opravdu jedinečná. Velký vodní zdroj láká mnoho ptáků a tak dlouho do noci mohou poslouchat jejich štěbetání. Předposlední den začíná přechodem hřebenu. To jsem nečekal, říkal jsem si, že půjdu už jenom z kopce. Ale osud a cesta tomu chtěla jinak. Šplhám do prudkého kopce a nestačím se divit, když v sedle potkáváme karavanu místních, jak veze na koních svůj nákup. Prý jdou někam do údolí, odkud přicházíme. Nerozumím tomu. Nikde jsem neviděl jediný domeček, jedinou známku osídlení. Přesto tam žijí lidé. Odcházíme tedy každý na jinou stranu. Odsud je již cesta snadná Vede skoro pořád z kopce. Mizí studený vítr a začínají se objevovat stopy po dobytku, které na planině Sanetti k vidění nebyli. Blížíme se tedy k civilizaci. Následují křoviny a nakonec i stromy. Pak políčka a kamenné domy místních horalů. Na konci cesty je vesnice Dinsho, kam se po týdnu naprosto spokojený vracím. Příroda, kterou jsme v národním parku Bale viděl, předčila všechna má očekávání.



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2024, design by KamData [Privacy]