Asmat.cz » Cestopisy » Súdán » Súdán (2005)

Súdán (2005)

Na hranici

Město Gedaref a parkoviště Toyota "boxes". Súdán. Přecházíme po mostě a jsme z Etiopie v Súdánu. Z vesnice Metema přicházíme do vesnice Gallabat. Zdánlivě nulový rozdíl, stále stejná prašná cesta, ale jak po chvíli zjišťujeme, rozdíl v úrovni obou zemí je zásadní. Náš průvodce, který, ačkoli je to Etiopan, si přechází hranici jen tak bez ničeho, nás žene k imigračním úředníkům. Zde vidíme první změnu. Zděný barák, klasické přepážky, kopírka, prostě relativně moderní kanceláře. Žádná blátěná bouda jak na Etiopské straně. Přicházejí vojáci v padnoucích uniformách, je vidět, že je zde řád a pořádek. Berou si naše pasy, my vyplňujeme vstupní papíry a následně se dávají do práce. V mezičase měníme zbylé etiopské birry. Sice přichází několik směnárníků, ale všichni mají stejnou představu o směnném kurzu. My sice máme představu trochu jinou, ale nakonec se nějak dohodneme - vždyť ty jejich súdánské dináry potřebujeme a etiopské birry jsou nám již na nic. Takže měníme peníze, je zde trochu zmatek, sice bankovky jsou v dinárech, ale oni počítají ještě ve starých librách, které byly desetkrát více. Než si to vyjasníme, tak jsme dost zmatení. Část peněz hned odevzdáváme imigračním úředníkům - musíme zaplatit za povinnou registraci. Takže každý z nás platí 8700 SDD a odevzdává jednu fotografii. Tím můžeme dostat do pasů kýžená razítka a jsme oficielně vpuštěni do Súdánu. Byrokracii ještě není konec, odcházíme do vedlejší budovy, kde jsou celníci. Ti již nemají vojenské uniformy, ale klasické dlouhé arabské košile. Jsou milí, všichni mluví perfektně anglicky, symbolicky nám prošahají batohy a propouštějí nás. Bohužel to stále není ještě konec, čas běží a my bychom už chtěli jet dál. Ale ještě musíme do "security office". To je snad nejhorší bouda z celé vesnice stojící na jejím konci. Zde pospává nějaký úředník. Ujímá se nás a pokouší se vyplňovat nějaké formuláře. Moc mu to nejde. Za chvíli přichází jeho šéf a ten již ví co kam psát. Zpovídá nás a vše si zapisuje. Musíme mu dát fotku a otisk pravého palce. Pěkná evidence. Jeho spolupracovník probírá naše batohy. Tentokrát pořádně, ne jako celníci. No konečně i toto máme za sebou a tím jsme volní. Konečně můžeme jet do Gedarefu.

Na konci vesnice pod stromem parkuje Toyota, která dnes do Gedarefu ještě pojede. Platíme 1500 SDD za odvoz. Řidič si nás zapisuje do seznamu, který musí ukazovat na každém vojenském checkpointu. Pohyb osob (i místních) je zde vojáky kontrolován. Chvíli čekáme, než nastane čas odjezdu. Je kolem 16 hodiny a konečně odjíždíme. Snažíme se na korbě Toyoty vmáčknout co nejvíc k předku auta, protože pak na nás bude co nejmíň prášit. Celá cesta až do Gedarefu vede pouští a navíc silnice je jen uválcovaná prašná cesta. Cesta trvá překvapivě dlouho, snad 5 hodin. Pomalu se stmívá. Každou hodinu je vojenský checkpoint, kde si nás vojáci zapisují do svých knih. Při setmění je pauza a místní se modlí. Překvapuje nás, že se nemodlí všichni, jen řidič a ještě jeden muž. Ostatní nic. Čekali jsme, že zde budou žít více podle islámských tradic. Vesnice podél cesty vypadají skoro stejně jako ty Etiopské - tradiční chýše uplácané z bláta se slaměnou střechou. Jen jejich okolí je upravenější, dokonce mají okolo nich zbudované slaměné ploty. Provoz na této silnici je celkem malý, hlavně zde jezdí cisterny, které vozí benzín do Etiopie. Auta s lidmi potkáváme vyjímečně. Většinou se jedná o staré náklaďáky Bedford, kde na korbě jezdí lidé. Auta vypadají konstrukčně jak z doby druhé světové války. Naše Toyota zde působí jak z jiného světa.

Gedaref a cesta do Chartůmu

Město Gedaref. Súdán. Cesta trvala dlouho, snad 5 hodin jsme se tísnili na korbě Toyoty. Za naprosté tmy někdy kolem 21 přijíždíme konečně do Gedarefu. Město vypadá docela rozlehle, je strašně roztahané. Řidič postupně rozváží pasažéry až nás také někde u benzínky vyhazuje - ukazuje někam na domy před námi a říká hotel. No tak jo, vystupujeme a chystáme se jít hledat hotel. První budova je relativně velká a pěkná, že by zmiňovaný hotel? Tak jdeme dovnitř. Překvapuje nás ozbrojená ochranka, která se na nás dívá dost nedůvěřivě. Přibíhá mladý kluk, která nás směruje zpět na ulici. Vysvětluje to, že to není hotel, ale místní televizní studio. Vysvětluje nám, kudy se dostaneme do hotelu, dokonce nám zastavuje náhodně okolo jedoucí auto a nabízí nám, že nás tam odveze. V tom se do toho ale vkládá ochranka z televize, že nikam jet nesmíme, že musíme na policii. Ochranka se odmítá s kýmkoli bavit a tak jdeme s jedním ozbrojeným chlapíkem do tmy směrem policejní stanice. Ta naštěstí není daleko. Na place stanice sedí v půlkruhu několik mužů. Zatím nevíme co jsou zač, ale ochranka před nimi salutuje a tváří se strašně důležitě. Něco jim vykládá a ukazuje na nás - my čekáme mimo komplex a nevíme co bude. Mávají na nás, ať jdeme dál. Nebojte se, nic se vám nestane. Tím nás vítají a pořád se něčemu strašně smějí. Dostáváme židle, prohlížejí si naše pasy a žertují. Po chvíli přibíhá mladý policista a přináší nám balenou vodu. Je tu pěkný vedro, i v 22 hodin večer a žízeň máme fakt velkou. Pak ještě musíme s velitelstvím místní stanice (sedí zde jen samé vyšší šarže) vypít čaj. Poté přijíždí policejní jeep a odváží nás do hotelu. Bohužel se na stanici musíme vrátit zítra ráno na kontrolu pasů na imigračním oddělení. Hotel "Amir" není daleko. Děkujeme za svezení a za chvíli již spíme ve VIP pokoji, jak je napsáno na dveřích. Však už toho bylo dneska dost.

Vstáváme celkem brzo. Žvýkáme chleba ještě nakoupený v Etiopii a přemýšlíme co s načatým dnem. Program je celkem jasný. Policejní stanice a pak chceme jet do Chartůmu. Snad se nám podaří sehnat nějaký autobus. Z okna pozorujeme začínající ruch na ulici. Je tu vidět krásný etnický mix. Taková pestrost, jaká je zde na ulici vidění, je neuvěřitelná. Člověk by řekl, že zde jsou jenom černoši, ale když je člověk delší dobu pozoruje, tak zjišťuje rozdíly v jejich rysech, které dokládají jejich etnickou příslušnost. Ženy nosí krásné barevné šaty, muži bílé muslimské košile či standardní evropské šaty. Vyrážíme tedy do ulic a jdeme zpět na policejní stanici. Potřebovali bychom ještě směnit peníze, ale všechny banky vypadají zavřeně. Tak až v Chartůmu. U policajtů už na nás mávají, že máme jit rovnou dál. Zase se zdravíme se všemi vysokými šaržemi, dostáváme čaj a čekáme co bude. Když je čaj dopit, může se začít pracovat. Opětně přijíždí jeep a už se zase vezeme. Tentokrát do jiného policejního komplexu. Tam se zase zdravíme se členy velitelství, ty už nevypadají tak příjemně naladěni a posílají nás za nějakým úředníkem, který řeší imigrační záležitosti. Ten koukne do našich pasů a řekne OK, no problem, you can go. Nic nerazítkuje, nic si nikam nezapisuje, prostě jsme tu byli úplně zbytečně. No co se dá dělat. Tak mu děkujeme, dáváme se s ním do řeči, je strašně milej a užvaněnej - vykládá, že je původem z jihu, kde se dřív bojovalo, ale teď že už je podepsaný příměří, tak že už se tam i my budeme moct jet podívat. Tak odcházíme a přemýšlíme, jak se dostaneme na autobusák. Vůbec netušíme, kde má být. Naštěstí policajt, který nás přivez jeepem, nám nabízí, že nás tam odveze. Super. Tak hurá na korbu a jedeme. Cestou k nám dynamicky přistupují a zase vystupují další policajti. Fungujme jako policejní taxík. Autobusák je daleko za městem, odhadem tak 2 km, možná více. Po příjezdu se na autobusáku musíme zaregistrovat. Pak nám nahaněči prodávají lístky na autobus a registruje nás řidič do seznamu pasažérů. Odsud už jezdí normální autobusy a celá cesta až do Chartůmu je asfaltovaná. Jezdí tu 2 typy autobusů - expres, ty jezdí jen v 7 a 13 hodin a stojí 2800 SDD a pak obyčejné, které jezdí když je dost lidí a ty stojí 1800 SDD. Je něco po 9 ráno, tak doufáme, že se brzo sejde dost lidí a do 10 pojedeme. Je strašný vedro a tak jdeme kupovat vodu. Chtějí za ní 200 SDD, trochu drahá, ale co se dá dělat. Čekáme v busu, čas pomalu běží. Okukujeme okolní stánky, ale nic zajímavého ke koupi nemají. Jsme překvapeni, kolik zboží zde mají, a jak Súdán působí rozvinutě. Kolem 11 se autobus konečně dává do pohybu. Naše nadšení netrvá dlouho. Asi po kilometru se otáčí a vrací se zpět na autobusák. No to ne. Porucha a bude se opravovat. Je zajímavé, že místním se to vůbec nelíbí a dožadují se nového autobusu. Strhává se vášnivá diskuse, kterou musí klidnit policajt, ale řidič má navrch. Opravuje a tvrdí, že za chvíli se pojede. Opravdu, kolem 14 opět vyjíždíme.

Cesta už pak probíhá v pohodě. Autobus je pohodlný a hlavně jede. V půlce cesty je zastávka na pozdní oběd (či brzkou večeři). Dáváme si nějaké pečené maso, vařenou čočku a chlebové placky. Celkem dobré. Asi tak v polovině cesty přejíždíme Nil a obecně krajina začíná vypadat více obydleně. Pokusy o zavlažování, políčka. Také zmizely typické africké chýše a jsou vidět všude čtverhranné uplácané domy - takový trochu arabský (egyptský?) styl. Občas stavíme na checkpointu, kde musíme ukazovat pasy a zapisovat se do knih. Jednou musíme přinést i batohy, ale nakonec se na ně nikdo ani nepodívá, tak je zase vlečeme zpátky do busu. Setmělo se a stále jedeme. Cesta trvala asi 8 hodin. Z ničeho nic se jsme v Chartůmu, řidič chvíli jezdí po městě a najednou jsme na moderním osvětleném autobusáku. Vypadá trochu jak z jiného světa. Bereme taxík a jedeme do hotelu El-Sawahli. Hotel rozhodně levný není, pokoj za 3500 SDD je více než moc, ale co má člověk v 23 dělat, že. Nakonec tu stejně bydlíme i následující dny. Před usnutím ještě sháníme něco k jídlu - kousek od hotelu je lokální autobusák, kde je místní "nonstop" - prostě restarurace, která vaří ještě o půlnoci. Dáváme si "ful" v domnění že dostaneme celé menu, ale ful je jméno místního fazolového jídla. Nakonec taky není špatný.

Pyramidy Meroe

Pyramidy v Meroe. Súdán. Ráno vstáváme a zjišťujeme, že nebydlíme na špatném místně. Skoro v centru Chartůmu, za dne ulice vypadají lépe než v noci. Naproti hotelu je obchod, kde kupujeme obligátní vodu - zde stojí jen 150 SDD, také mají coca-colu za 50 SDD. Hned vedle je malá jídelna, kde smaží hamburgery (250 SDD) a klobásky (150 SDD). Musíme směnit peníze. To se nakonec ukazuje jako docela problém. V Lonely Planetu píší, že nejlepší je jít do poboček bank ve dvou drahých hotelech, že jinde peníze skoro určitě nesmění. Tak vyrážíme do hotelu Acropole. Není daleko. Dokonce i přepážka banky tam je, ale nikdo v ní nesedí a asi už i dlouho neseděl. Nakonec nám místní zaměstnanci radí, ať se zeptáme majitele, že nám možná peníze vymění. Chlapík je v pohodě, sice se tváří že nemá dostatek místních súdánských dinárů (přitom jich má plný trezor, jak se následně ukazuje), ale nakonec smění. Tak to je dobrá zpráva. Poptáváme se pak ještě po levnějším hotelu, ale vše co vidíme je dražší než kde bydlíme my, tak to po chvíli vzdáváme.

Čas běží a my chceme dnes jet na pyramidy Meroe. Ty jsou alespoň vzdálené alespoň 2 hodiny jízdy od Chartůmu a tak je potřeba již vyrazit. Kupujeme vodu a hledáme mikrobus, který jede do Bahri (tj. Chartům sever), odkud jezdí autobusy do Atbary - pyramidy leží hned u silnice kdesi před Atbarou. Mikrobusů do Bahri jezdí spousta a tak není problém je najít. Pomalu se suneme Chartůmskou zácpou, přejíždíme most přes Modrý Nil (je pěkně široký) a jsme v Bahri. Hned za mostem je potřeba vystoupit, autobusák je nedaleko. Další mikrobus a za malou chvíli již jedeme. Asfaltka vede pouští, poprvé se objevují i písečné duny. Jedeme již více než 2 hodiny, když se na pravé straně objevují pyramidy. Vystupujeme a pomalu se ploužíme pískem směrem k historickému nalezišti. Je od silnice asi tak kilometr vzdálené. Z dálky se k nám ženou muži na koních a velbloudech. Netušíme, co jsou zač, až když k nám přijíždějí, tak se ukazuje, že to jsou místní zaměstnanci "turistického průmyslu". Nabízejí suvenýry, svezení na velbloudu, koni, přespání v poušti, no prostě vše co turista potřebuje. S díky odmítáme a jdeme se věnovat pyramidám. Zde dochází k nemilé situaci. Platíme vstup ve výši 10 USD/osoba, což jsme čekali, ale nečekali jsme, že se bude platit v dinárech. Ze všech informací to vypadalo, že se bude platit v USD. No tak jsme opětně skoro bez směněných peněz a to jsem ráno řešili jejich směnu.

Pyramidy v Meroe. Súdán. Je zde vidět kolem 50 pyramidových hrobek, které zde byly postaveny v době království Meroe. Bylo zde vlastně královské pohřebiště. Hrobky jsou datovány do období 592 před naším letopočtem až 350 našeho letopočtu, kdy království Meroe zaniklo. Naleziště působí velice dobře. Pyramidy jsou sice relativně malé, nedosahují egyptských rozměrů, ale tím, jak jsou částečně zasypané v písku, působí velice starobyle a obecně atmosféra je zde velice příjemná. Na pár pyramidách jsou vidět egyptské hieroglyfy či jiné ornamenty z egyptské mytologie. Okolní písečné duny jsou také velice fotogenické. Návštěva pyramid určitě stojí za to.

Odpoledne se připozdívá a my řešíme co budeme dělat. Dalo by se tu přespat u hlídače (není zde žádny hotel), ale protože jsme skoro bez peněz, tak přemýšlíme o návratu do Chartůmu. Jdeme k silnici a stopujeme. Nic moc toho zde nejezdí, ale ani ne po 10 minutách nám staví Toyota a bere nás na korbu. Řidič sice nejede až do Chartůmu, jede jen do městečka Shendi, ale odtud už jezdí mikrobusy. Tak se zase vezeme. Po chvíli jsme v Shendi na autobusáku a ani ne za 15 minut už pokračujeme v mikrobusu směrem Chartům, kam opětně dojíždíme po setmění.

Chartům

Trh Lybia. Chartům (Omdurman). Súdán. Do návratu nám zbývá několik dní, které chceme strávit v Chartůmu. Na cestu po okolí je už času málo. Prvně tedy vyrážíme do Omdurmanu, což je vlastně starý Chartům. V dnešní době je vlastně Chartům spojení 3 částí - tzv. Khartoum Central (tam bydlíme), Khartoum North (alias Bahri) - moderní čtvrť a právě Omdurman, tzv. starý Chartům. Všechny 3 tyto části jsou od sebe odděleny Nilem - a to jak Modrým, Bílým či po soutoku již pouze Nilem. Ano, v Chartůmu je opravdu soutok Bílého a Modrého Nilu.

Prvně tedy vyrážíme do Omdurmanu. Jedeme až na jeho vzdálený konec na trh Libya. Jedná se o celou čtvrť, která je ohromným tržištěm. Dá se tu koupit snad všechno. Zde má být i trh s velbloudy, kam bychom se rádi podívali. Jen ho najít. To bylo docela peklo. Vyptávali se jako to šlo, nakonec jsme i velblouda museli namalovat, abychom místním vysvětlili co chceme. Každý nás posílal na druhou stranu trhu. Nakonec jsme skončili v sekci, kde prodávali syrové maso, které asi bylo velbloudí. Ale živá zvířata nikde. Nakonec nás vysvobodil mladík, který uměl dobře anglicky a vysvětlil nám, že se trh přestěhoval, že musíme kousek popojet autobusem. Hned se nás ujímá a jde s námi. Za chvíli jsme na trhu, zde jsou již turistů znalí a chtějí za focení velbloudů zaplatit. To se nám nelíbí, Súdán je zatím země nezkažená a nechceme zrovna my je nějak rozmazlovat a zvykat si na peníze turistů. Nakonec něco málo zaplatit musíme, nechtějí nás nechat odejít. Tak si nakonec ty velbloudy můžeme i vyfotit. Trh trochu zklamal, nebyl moc živý i zvířat zde bylo málo, třeba jsme tu byli jen ve špatnou chvíli. Od trhu jedeme do centra Omdurmanu, na "náměstí" Shuhada. Zde už je to kousek na vyhlášený trh v Omdurmanu. Po chaotickém trhu Libya nám přijde zdejší trh trochu slabší, ale je také poledne (a ještě navíc pátek), takže místní asi tolik nenakupují a ani nenabízejí tolik zboží jako jindy. K vidění je zboží místní potřeby, nic turistického, trh je zde primárně pro místní. Usedáme na chodník, kde černoška vaří čaj - taková pouliční kavárnička - a dáváme si mátový čaj. V poledním horku osvěží. Prohlídneme si Mahdiho hrobku a dům Kalifa a je pomalu čas vyrazit do mešity Hamed an-Nil. To je místo, kde každý pátek večer tančí dervišové.

Tančící dervišové přicházejí. Jejich barva je zelená. Mešita Hamed-an Nil, Chartům (Omdurman). Súdán. Když k mešitě přicházíme, tak už je zde relativně dost místních, kteří se na tradiční páteční událost také těší. Přicházejí i hudebníci, vyndávají si bubínky a začínají bubnovat. Někteří místní okolo nich tančí. Postupně se vytvoří kruh lidí, kteří je sledují. Myslíme si, že to jsou již derviši, ale dozvídáme se, že to ještě není ono, že to hlavní teprve přijde. A taky že jo. Někdy mezi 17 a 18 hodinou přichází za zvuku velké kapely procesí lidí. V čele průvodu nesou zelené vlajky jako svůj symbol. Dervišové mají vůbec oblíbenou zelenou barvu. Tvoří se velký kruh, kde jeho vnitřní okraj tvoří dervišové, kteří zpívají. Uvnitř kruhu jsou organizátoři a předzpívávači a pak dervišové, kteří se během divoké hudby točí více a více až se snaží dostat do stavu extáze. Hudba dervišů je opravdu divoká a hodně živočišná. Mohutný dav zpívající s kapelou a předříkávači, kteří udávají rytmus a kontrolují zpívající diváky, vytváří neskutečný dojem. Do toho točící se dervišové uprostřed lidského kruhu. Je to celé neopakovatelný zážitek. Rychlé písně se střídají s pomalejšími, extáze s chvílemi relativního odpočinku. Etnicky je příslušníky dervišů těžko někam zařadit. Jsou zde vidět černoši jak s rasta copánky na hlavě, tak i muži rysů spíše arabských. Nastává soumrak a jako mávnutím kouzelného proutku vše končí. Dervišové se ještě před mešitou pomodlí a všichni se rozcházejí do nočního Chartůmu.

Stále nám zbývá ještě čas a tak podnikáme další výpravy po Chartůmu. Jedeme do Bahri a jdeme pěšky po mostě přes Nil a pozorujeme soutok Bílého a Modrého Nilu. Jdeme po nábřeží Modrého Nilu a kocháme se mohutností řeky. Pouze zvenku obdivujeme koloniální budovu luxusního hotelu Grand Hotel, kde kdysi bydlel i Winston Churcill. Za návštěvu stojí i Etnografické muzeum, kde je zajímavá sbírka dokládající etnickou rozmanitost Súdánu. Dohadujeme se, zda je v Súdánu ambasáda USA a nebo je zde situace podobná jako v Teheránu (Írán), kde USA ambasádu nemají. Tak se jdeme přesvědčit - hledáme na mapě, kde má ambasáda být - a ambasáda zde opravdu je, dokonce funguje a vypadá jak pevnost.

Čas pobytu je u konce a my odjíždíme na letiště. Letiště na kraji Chartůmu a po vstupu nás překvapuje, že působí jako takový lepší autobusák. Vstup, malá čekárna, kde se čeká, až bude čas na check-in a bude zapnut skener a my budeme moci projít k check-in přepážkám. Od nich nás hned vyhazují, že nejdříve musíme zaplatit odletovou taxu 20 USD. Teprve poté dostáváme palubní vstupenky. Následují imigrační. Ti pro změnu nevěřícně studují naše vstupní razítko. Nechápou, že jsme do Súdánu nepřiletěli. Přijde mi, že jméno vesnice Gallabat, kde je přechod s Etiopií ani neznají. Nakonec pasy razítkují a můžeme jít dál. A co to tady na nás čeká? Baťohy, které jsme odevzdali na check-inu. Zde s nimi stojí zřízenci a my s nimi musíme jít k celníkům. Prohlídka je jen formální, dostáváme na batohy zelenou samolepku, že je můžeme vyvézt. Pak už následuje jen osobní prohlídka a můžeme odletět.

Itinerář cesty

Gedaref [2 dny] -> Meroe [1 den] -> Chartům [3 dny]



Fotografie

Související odkazy

Najdete na Asmat.cz

(c) Asmat 2003 - 2017, design by KamData [Privacy]