Ve středním Mali v blízkosti města Bandaigara se skrývá jedno z nejzajímavějších míst Západní Afriky. Rovná planina zde najednou končí kolmou skalní stěnou. Zdánlivý konec. Planina samozřejmě pokračuje dál. Jen o nějakých pár stovek metrů níže. Místo nazývané Bandiagarský zlom. Nebo také země Dogon, podle etnika, které v kolmé skalní stěně a jejím okolí žije.
Kdo místo navštíví, porozumí tomu, proč je to jedno z nejpozoruhodnějších míst této oblasti. Na první pohled velmi zajímavý přírodní útvar. Z roviny vystupuje skoro kolmá skála tyčící se do výšky až 500 metrů, aby následně pokračovala zase rovinou. Navíc Bandiagarský zlom (Falaise de Bandiagara) se táhne středním Mali v délce 150 kilometrů. Místo, kde postupně žilo několik etnik, jejichž obydlí vytvořená přímo v kolmé stěně návštěvníka nutí přemýšlet o vynalézavosti bývalých obyvatelů. Dnes zde žije etnikum Dogonů, kteří již opustili skalní obydlí a žijí na planině pod skálou. Etnikum známé svou bohatou kulturou a specifickou architekturou svých obydlí.
Původ Dogonů není příliš jasný. Nejstarší zmínky o Dogonech se zachovali pouze ve formě ústní tradice. Mezi 10. a 13. stoletím žili zřejmě na západním břehu Nigeru v oblasti u dnešního města Bamako. Pod tlakem okolních kmenů se následně přesunuli na sever Burkiny Faso, aby byli odsud v 15. století vytlačeni na své dnešní působiště. Jako místo prvního osídlení se určuje oblast dnešní vesnice Sanga ležící v severovýchodní části zlomu. Je zajímavé, že jiné ústní tradice popisují příchod Dogonů do dnešní oblasti z naprosto opačného směru. Dnešní Dogoni budou tedy zřejmě mixem několika kmenů různého původu. V době, kdy dorazili k Bandiagarskému zlomu, byla tato oblast již osídlena kmenem Tellem. Jejich původ je ovšem dodnes nejasný, sami Dogoni je popisují jako „malé lidi s červenou kůží“. Tellemové již v té době měli vybudovaná obydlí vysoko ve skalách. Malé jeskyně, s důmyslných systémem průlezů a průchodů. V té době nikdo nežil na planině pod skálou. Vše včetně zásobáren jídel bylo vše vytesané ve skalách. Do většiny těchto míst se dnes nelze nedostat. Tak jsou vysoko a nepřístupné. Jak se tam Tellemové dostávali je záhadou. Létali snad, jak tvrdí Dogonská tradice? Tomu nikdo nevěří. Spíše využívali lián, stromů a možná i provazových žebříků, po kterých do svých obydlí lezli. Je třeba si uvědomit, že krajina zde původně vypadal úplně jinak než dnes. Dnes je krajina skoro bez stromů a všude jsou k vidění malá políčka, která Dogoni obdělávají. Vždyť zemědělství je jejich hlavní obživa. Původně zde však byla džungle. Tellemové zřejmě nebyli zemědělci, ale lovci a sběrači, kteří se živili tím, co jim prales dal. Po příchodu Dogonů se ale situace začala měnit. Dogoni začali kácet les a tvořit pole, na kterých by mohli pěstovat své plodiny. Navíc se snažili Tellemy ovládnout a vytvořit z nich nižší kastu, která by jim sloužila a pracovala na jejich polích. Docházelo k roztržkám a nakonec slabší Tellemové byli nuceni oblast opustit. Ne po nějakém zásadní boji, ale po ztrátě teritoria, kde se mohli uživit. Odešli více na jih do oblasti dnešní Středoafrické republiky. Dnešní Pygmejové jsou prý jejich příbuzní. Těžko říct, na kolik jsou tato Dogonská vyprávění pravdivá. Rozhodně dnes v oblasti Bandiagarského zlomu nežije nikdo, kdo by byl s Tellemy příbuzný. Ovšem ani Tellemové nebyli první obyvatelé. Podle archeologů zde žili lidé již od 3 století před naším letopočtem. O nich se ale neví už vůbec nic. Snad jen, že je archeologové nazývají populace Toloy.
