V Číně se nechceme příliš zdržet, během 10 dní, které zde trávíme,
navštěvujeme pouze provincii Yunnan. De facto Čínu využíváme k co nejlepší
traverzaci z Laosu do Vietnamu. Přesto je pro nás Čína překvapením.
Hraniční přechod s Laosem zdoláváme úplně bez problémů, skoro se mi
nechce věřit, že by mohli existovat čínští úředníci nepříjemní.
Nasedáme do minibusu a vyrážíme směr Mengla, nejbližší větší
město u hranice.
Zde se také skoro nezdržíme, vypadá to, že autobusy začínají jezdit
podle jízdních řádů a ne když je dostatek cestujících, takže po příjezdu
od hranice přestupujeme zase do minibusu směr Jinghong, což je správní
středisko příhraniční oblasti. Ještě stíháme v bance vyměnit pár dolarů
na nezbytné výdaje a zde zažívám naprosto neskutečný okamžik, kdy v kamenné
bance smlouváme s úředníkem o směnný kurz. Nakonec se nám podaří ho přesvědčit,
aby v náš prospěch přihodil pár desetin a směna se může úspěšně provést.
To by mne zajímalo, jestli zná pojem kurzovní lístek (a nebo kde vlastně ty
dolary skončily).
Už za tmy přijíždíme do Jinghongu a nestačíme se divit. Opravdové město. Po
laoských vesnicích opravdu město. Je to pro nás opravdu překvapení. Venkov, kterým
jsme projížděli, vypadal opravdu chudě - od laoského venkova k nerozeznání.
Ale zde ve městě je to skoro jako u nás doma. Každý druhý má za pasem
pager, spousta obchodů s mobilními telefony a slušný počet jejich uživatelů.
Je vidět, že Čína má před sebou budoucnost. My ale máme problémy a to
konkrétně s hledáním ubytování. O levných hotýlcích se nám může jenom zdát,
z těch dražších se snažíme vybrat ten nejlevnější, ale moc se nedaří.
Buď nás odmítají ubytovat (lidové hotely nemají licenci a tudíž neubytovávají
cizince a nebo je nejsme schopni identifikovat, poněvadž vývěsní štíty
v čínštině fakt číst neumíme) a nebo se jedná o regulérní hotely, který
jsou už dost drahý. Nevím, jak je to možné, ale máme neskutečné štěstí. Asi po
hodině
bloudění potkáváme další turistku bělošku, která nám doporučuje jakousi
turistickou kancelář, kde určitě seženeme levný bydlení. Jdeme tam a opravdu je
to tak. Mladá dívčina, která to tam má na starosti je strašně milá
a nadšená z "bílých" cizinců, poněvadž se chce procvičit v anglické konverzaci.
Příjemně si s sní popovídáme, má opravdu legrační přízvuk, ale na druhou
stranu ji obdivujeme, jak tu angličtinu zvládá. Snažíme se naučit
pár čínských frází a po chvilce to vzdáváme. Fakt se ta výslovnost nedá.
Nakonec bydlíme levně - dvoulůžák za 30 yuanů, to je pohodička - nakonec je
to náš levnější pokoj za celý čínský pobyt.
Ráno se jdeme rozkoukat po okolí a vidíme věci nevídané. Ranní
rozcvičku tajči na místním náměstíčku a také spoustu čínských turistů.
Přece jenom jsou prázdniny a Číňani, kteří nemohou příliš cestovat
do zahraničí, alespoň cestují po vlastní zemi. A poněvadž jich je
miliarda, tak jich je všude plno a celkem si vystačí sami. Vůbec se o nás cizokrajné
turisty
nezajímají a nechávají nás svému osudu. Takže vyrážíme na autobusové
nádraží vymyslet plán na další dny. Nakonec volíme směr město Dali.
Bez problémů kupujeme lístky na "spací" autobus a další den vyrážíme.
Cestovat spacím autobusem není vůbec špatné, zvláště když jedete skoro 32 hodin. Prostě místo sedaček jsou palandy postele a leží se po dvou. Z okna pozorujeme okolní krajinu a venkovské vesničky. Na jedné toaletně-jídelní zastávce jsme svědky něčeho skoro nepředstavitelného. Vidíme názorný příklad čínské hrací vášně. Vystupujeme a najednou se zde objevují skořápkáři a rozjíždějí svoji show. Je to jak ze špatného filmu (a nebo článku z totalitního tisku, kdy se skořápkáři vyskytovali i u nás) - sehraná parta se snaží přesvědčit cestující našeho autobusu, jak je snadné vyhrát. Až se samozřejmě najde jeden trouba, kterého oškubou a rychle zmizí. Kdybych to neviděl, tak tomu snad neuvěřím. Číňani jsou obecně neskutečně hravý národ - věčně vidíte nějaké skupinky na ulici hrající karty, šachy, domino a spoustu dalších mne neznámých her.
Konečně se dostáváme do starého Dali, což je příjemné malé město s typicky
čínskou architekturou posazené v kotlině u jezera. Poflakujeme se tu několik
dní, jezdíme na kole po okolí po malých vesnicích, které mají snad
ještě hezčí architekturu. A navštěvujeme blízké tři čínské pagody,
které jsou skoro symbolem Dali. Tady se seznamujeme s další čínskou
specialitou a tou je fotografování sama sebe. Každý správný Číňan se musí
vyfotografovat před každou památkou, kde byl. Ta památka není důležitá, důležitá
je ta osoba či celá rodina. Je to opravdu šílený - jestliže si chcete vyfotit
nějakou památku bez lidí, tak nemáte šanci - alespoň jeden Číňan vám před
ní zaručeně pózovat bude.
Oni Číňané mají pro nás Evropany spoustu nezvyklých zvyklostí. Stačí jen vzpomenout na oblíbené plivání (vždy a všude) a nebo na čínské toalety, které se stávají pro nás neočekávaným diskusním místem.
Následuje přejezd do Lijangu, což je další město s pěkným historickým středem.
Opravdu malebné. A poněvadž mají být po okolí zbytky tibetských klášterů,
tak si půjčujeme kolo a vyrážíme se je hledat. Nejsme úplně úspěšní,
nacházíme zbytky nějakých kamenných budov. Podle opracování kamene
a ornamentů usuzujeme, že je to ono, ale kdo ví.
Zde konečně poznáváme co to je přelidněná Čína. Když se snažíme
vystát frontu na lístek na autobus, tak zjišťujeme, že fronta
neexistuje - tedy, existuje "čínská" fronta a tou je chumel. Kdo se probojuje
k okýnku a udrží se ho, tak nakupuje. Nezbývá než přistoupit na čínské zvyky.
Vrháme se do davu a díky naší nepatrné fyzicky převaze se okénka lehce
držíme a snažíme se nakoupit. Bohužel se nám dostává oblíbené čínské odpovědi
"mijá", nebo-li
nemáme. V rychlosti improvizujeme a kupujeme lístky na dřívější datum.
Bohužel se nám nepodařilo získat stejnou postel, tak jsem zvědav s jakým
Číňanem budu sdílet lože v autobuse.
Vyrážíme směr Kunming, naše poslední čínská zastávka. Cesta nezačíná vůbec špatně.
"Vyfasoval" jsem vedle sebe na postel mladou Číňanku a Honza dopadl úplně stejně.
Akorát slečny vypadají nějak nervózně, překvapeně, skoro bych řekl až zaraženě.
Než jsem se ale rozkoukal, tak jsem odsunut k Honzovi a slečny radši
leží spolu. Tak se zase nic zajímavého o čínském jazyku nedozvím.
Ráno dorážíme do Kunmingu, což je z našeho ohledu už velkoměsto. Vždyť má
(na Čínu pouhé) 3 milióny obyvatel. V centru navštěvujeme pomalu mizející
starou čtvrť, které dominují malebné pouliční muslimské restaurace.
A hned za nimi se tyčí moderní mrakodrapy, což je opravdu paradoxní. Vyjíždíme za
město navštívit taoistický "Zlatý chrám", který je příjemně situován v zalesněném
svahu. Zde také navštěvujeme proslulé čínské zahrady plné různých altánků.
Zbývá nám poslední úkol - zakoupit lístky na vlak na Vietnamskou hranici.
Máme štěstí, náš vlak jede pro Kunming z okrajového nádraží, takže
zde není žádný blázinec, mají lístky a vše vypadá positivně.
Cestování vlakem po Číně je také zážitek. Přijde mi, že Číňané zbožňují
cestovat vlakem, takže vlaková doprava celkem funguje.
Cestující sice hned udělají ve vlaku strašný nepořádek, ale občas přijde
uklízeč a vše zamete a ještě navíc po celou
dobu chodí průvodčí, rozlejvá horkou vodu do termosek, takže si můžete vařit
čaj (a nebo instantní nudlové polévky), což je více než příjemné.
Takže odpoledne nastupujeme do vlaku a ráno jsme již na Čínsko-Vietnamské
hranici. Další naší zastávkou je totiž Vietnam.
Boten [1 den] -> Jing Hong [1 den] -> Jing Hong -> Dali [1 den] -> Dali [3 dny] -> Li Jiang [2 dny] -> Kunming [3 dny]